Recenze: Popelka

Je to úplně jiná Popelka, než jakou byste čekali. Po prvoplánově líbivých kostýmech, výpravné scéně a čistě klasických baletních krocích, které byly v Národním divadle použity v předchozích inscenacích tohoto slavného titulu, není ani památky. Moc nezbylo ani z dřívější sentimentálnosti. Popelka Jeana-Christopha Maillota přináší nový úhel pohledu na pohádkový příběh, spoustu choreografické invence, netradičně minimalisticky pojatou scénu a rafinovaný světelný design. Od doby, kdy tento francouzský choreograf vytvořil svou verzi Popelky pro svůj soubor Les Ballets de Monte-Carlo, kterému šéfuje, uplynulo již dvanáct let. K nám přichází Maillotův velmi neotřelý způsob interpretace Prokofjevova notoricky známého díla až nyní. A přináší něco, na co Pražané dozajista nejsou zvyklí.

Představení v choreografii a režii J.-Ch. Maillota vypráví mnohokrát omletý a průhledný pohádkový příběh v daleko realističtější formě. Autor se jej nesnaží převyprávět doslova, ale dodává mu nádech reálného života a přibližuje ho tím lidem. Jednotlivé postavy nejsou výlučně pohádkové, jak to známe z jiných interpretací, jsou to spíše postavy z masa a kostí, lidé jako my. Dnes se rodiče často rozvádí, jejich děti pak získávají nevlastní matky, které si nevybraly, a prožívají příběhy ne nepodobné tomu Popelčinu. Popelka v Maillotově pojetí není žádná skromná a okolím utlačovaná chudinka. Je sice velmi hodná, nicméně je to normální dívka, která umí vášnivě milovat, a to i fyzicky.

Celým představením se prolínají vzpomínky na její zesnulou matku. Dobrá víla a matka jsou pro Popelku vlastně jeden a týž element, který ji provází životem. Víla jako inkarnace matky je jakýmsi průvodcem a hybatelem děje. Velmi realisticky jsou vylíčeny vztahy Popelky s macechou a nevlastními sestrami. Maillot pro vykreslení záporných postav nepoužívá berliček, které se nabízí pro zvýraznění jejich charakteru, například v podobě jejich vnější ošklivosti či směšnosti. Místo toho se soustředí na to, aby odkryl a ukázal jejich nedobré nitro. Velký důraz proto klade na svéráznou stylizovanou mimiku a gestikulaci tanečníků. Každý jednotlivý detail je pro Maillota důležitý, pomáhá mu vyprávět příběh a formulovat jeho myšlenky co nejrealističtěji.

Představení nechybí ani humor, je plné nadsázky a vtipných momentů. A i když je velmi současně pojaté, neztratilo novým úhlem pohledu ani určitou poetiku, i zde vítězí dobro a veliká láska nad zlem a intrikami. V Popelce je však zcela vynechána klasická pohádková sentimentálnost, což je inscenaci rozhodně k užitku.

Co se týče výtvarné stránky, představení je úchvatné. Inscenace dokazuje, že není třeba utrácet horentní sumy za výpravné kulisy, aby autoři vyvolali v divácích pocit okouzlení. Minimalistická, jednoduchá a čistá scéna (autorem je scénograf Ernest Pignon-Ernest) je skvělá. Veliké pojízdné listy papíru, které se v průběhu představení seskupují do nejrůznějších formací, velmi chytře dělí jevištní prostor. Jednou tvoří pokoj v Popelčině domě, jindy zase palácový sál. Kulisy jsou tedy velmi jednoduché a přitom dokonale účinné. Potvrzují tak staré známé rčení, že v jednoduchosti je krása. Promítají se na ně nejrůznější motivy, nápaditý světelný design (Dominique Drillot) umocňuje celkový skvělý dojem. I extravagantní kostýmy (Jérôme Kaplan) jsou plné nápadů, dávají Maillotovi prostor s nimi v choreografii často velmi zajímavým způsobem pracovat. Scéna, kostýmy, světla, vše je velmi chytře zasazeno do jednoho celku a vše jen podněcuje diváckou fantazii.

Choreografie odkazuje ke klasickým prvkům, přitom se přibližuje neoklasice, čímž je velmi svěží. Základem je ale samozřejmě perfektně zvládnutá klasická technika, na níž Maillot staví. Prokofjevova hravá partitura vybízí k mnoha zajímavým krokovým variacím, jimiž choreograf prokazuje svou absolutní muzikálnost. Samotného provedení se pražští tanečníci zhostili velmi dobře. Představení, především sborové akce, je plné energie. V jednom z obsazení exceluje Jade Clayton coby Popelka, daří se jí ztvárnit hlavní postavu s potřebnou prostotou a civilností. Ústřední pár tvoří spolu s Viktorem Konvalinkou (Princ), který je také vynikající především po výrazové stránce. Milostný duet Prince s Popelkou v jejich podání je ukázkou mladistvé lásky a žhavé smyslnosti. Velmi výrazná je i postava Víly svěřená Aye Watanabe. Zatančit tuto roli po technické stránce je velmi náročné, její představitelka působí i při provádění těžkých kroků velmi lehce a elegantně. Působivý je i duet Watanabe coby Matky s Jiřím Kodymem (Otcem). Zaujala i zkušená tanečnice Tereza Podařilová jako Macecha. Provedení role se zhostila s naprostou hereckou přesvědčivostí, podařilo se jí věrohodně vykreslit zlý a závistivý charakter Popelčiny nevlastní matky.

Nová premiéra baletu Národního divadla, která byla dlouho očekávaným vrcholem letošní sezony ve zlaté kapličce, dobře zapadá do dramaturgie souboru. Ten se pod vedením Petra Zusky soustředí spíše na moderní tvorbu, českou i zahraniční. Nová inscenace Popelky je velmi osvěžující a úplně jiná, než by běžný divák od představení na toto téma čekal. Známý pohádkový příběh dostal novou šťávu a daleko větší hloubku. Je to však spíše pohádka pro dospělé. I když bylo záměrem autorů, aby byla tato Popelka určená i dětem, je pro ně o poznání hůře pochopitelná než jiné verze. Bylo to vidět i na reakcích dětských diváků přímo v hledišti.

Popelka - Balet Národního divadla; choreografie a režie: Jean-Christophe Maillot; premiéra: 14. 4.; představení: 24. 4., 21. 5., 25. 6.

Načítání...