Petr Stančík je upovídaný mim českého literárního parnasu. Jeho přístup k tvorbě románů je podoben kocourovi napěchovanému pro něho halucinogenní šantou kočičí. Tu nezdolnou energii je fascinující sledovat, i když výsledek tripu není zaručen. Jak je tomu u autorovy nové knihy Nulorožec?
Recenze: Nulorožec, další gurmánsky vyprávěný pokrm literáta Petra Stančíka
V pražském nosorožíně dojde k těžko vysvětlitelné události. Vzplane dvanáctero tamních nosorožic a vedlejší obětí je noční hlídač. Inspektor Libor Lavabo se vydává po stopě, aby odhalil temné spiknutí, v němž hraje roli odporně krásný ekoaktivista, Goethův deník, střední škola pohřebnická i řada dalších bizarních prvků a motivů.
Stančík vlastně zopakoval půdorys Mlýnu na mumie, za který obdržel v roce 2015 Magnesii Literu za román – jen zasadil děj do současné Prahy (no, možná trochu alternativní, když místo McDonald's je zde MacBeth's) a výrazně ubral na šantě. Což znamená jen tolik, že bude jeho nejnovější román stále pro řadu čtenářů fantasmagorií, jíž nelze porozumět. Vtip je samozřejmě v tom, že pro jiné čtenáře to bude fantasmagorie, kterou je třeba si vychutnat plnými doušky. Odtud ten schrödingerovský součet spokojenosti. Pravda se vyjeví až při čtení.
Petr Stančík / Nulorožec
Poezie žrasu a úžasu
Petr Stančík (*1968) působí v české literatuře již od počátku devadesátých let, nicméně skutečný průlom předznamenal interaktivní thriller pro děti Mrkev ho vcucla pod zem z roku 2013. Ostatně pro dětské čtenáře od té doby píše pravidelně a rozjeté má momentálně hned dvě série (Jezevec Chrujda a H2O). Pravidelně publikuje povídky v mainstreamu i v antologiích domácí fantastiky.
Zasloužené pozornosti se v posledních letech těší i jeho romány. Kromě Mlýnu na mumie vydal ve sledovaném období i Andělí vejce. Právě hrdinu tohoto románu z roku 2016 připomíná v Nulorožci zmíněný nešťastný hlídač. Přitom po výborném Mlýnu na mumie bylo Andělí vejce velekrokem zpátky. Problém Andělího vejce vězel v tom, že hrdina, o němž vypráví polovina knihy, naprosto neodpovídá tomu, kým je týž člověk v polovině druhé. Pokus vše v Andělím vejci osudově uzavřít pak odhalil, že u Stančíkových textů je mnohem menším prohřeškem, když prostě z náznaků a nedořečenosti vykročí do neznáma.
Což je typ konce v Nulorožci. Pravda, závěr knihy je i tak zdlouhavý, hlavně ve srovnání s kadencí nápadů na stránkách předchozích. Detektivní linie, posléze se transmutující v linii konspirační, drží vyprávění pohromadě a dovádí román kamsi na dohled Mlýnu na mumie. K jeho dokonalosti zde chybí v podstatě drobnosti v dotažení šíleností, jež Stančík s gustem rozhazuje, ale které vždy byly působivé, protože za využití jakési vianovské logiky se ukazovaly být vlastně realistické. Tentokrát jsou místy jen zábavné…