Léta se scházejí. Znají se nazpaměť. Ví o sobě všechno. Ale je možné o někom vědět opravdu všechno? A jaká nepřiznaná tajemství před sebou skrývají v noci, kdy dochází k zatmění měsíce i lidských duší a hra na pravdu již není úsměvná a zábavná, ale osudová a ubližující? Naprostí cizinci jsou brilantní konverzační drama okolo jednoho stolu, které se vlastně vůbec nestalo.
Když se povede inteligentní a zábavná italská vztahová pecka s existenciálním přesahem, bývá to nezřídka čirá radost z čisté, chytré a spontánní filmařiny. A nemusí pod ní být nutně podepsán jen Paolo Sorrentino, ale kupříkladu i takový Paolo Genovese, padesátiletý římský rodák a oceňovaný autor reklamních klipů třeba pro McDonalds, Algidu, National Geografic nebo Volkswagen, který ve svém jubilejním, desátém hraném celovečeráku potvrzuje to, co zřetelně signalizuje již od počátku nového milenia, totiž že je ho na klipaře škoda.
Když se povede italská mezilidská vztahovka, je to radost skoro až do rána a mám intenzivní pocit, že v případě Naprostých cizinců se něco takového stalo. A stačilo k tomu sedm všedních figur, sedm obyčejných mobilů a jeden bytový interiér, kde si dotyční dávají dlabanec, vedou řeči a lezou si do soukromí. Šel jsem na tenhle biják s blbým pocitem (za který se teď stydím), že to bude ukecaná a naředěná artová nuda, ale vyšla z toho překvapivě silná, nečekaně zábavná a pronikavě rezonující one-room dramedy, inteligentně naplněná emocemi a (ne)tušenými příběhy, k nimž možná vůbec nedošlo, ale které si stejně každý vleče s sebou.
Hádej, kdo přijde na večeři
A stačil jednoduchý nápad. Hostitelka, u níž se skupina přátel sejde na večeři, přijde s návrhem: aby všichni dali na stůl své telefony a každou přijatou zprávu i hovor sdíleli s ostatními. Deklarovaným leitmotivem Naprostých cizinců, který spoluscenárista a režisér Paolo Genovese rozvíjí, je teze, že všichni paralelně žijeme vlastně tři životy. Veřejný, soukromý a přísně tajný, který ovšem neprozřetelně svěřujeme našim indiskrétním mobilům. Náš telefon je něco jako černá skříňka našeho života, kde máme skoro všechno, s čím není radno si zahrávat. A dívat se do nich jeden druhému může rozpoutat leda válku.
O tomhle Paolo Genovese umí vyprávět a z minipříběhů tří manželských párů a jednoho sólisty, plných zvratů, zápletek a překvapivých point, dokáže vytěžit maximum. Jeho komorní vztahová studie má tvar italsky temperamentní konverzačky, šmrncnuté thrillerovou příchutí i přesně odměřenými komickými ingrediencemi a je výmluvným důkazem toho, že pouhý dialog může být nositelem dramatičnosti a napětí a každý může být single uprostřed hlučícího davu.
Základními stavebními kameny je především brilantně vykombinovaný scénář se spoustou dialogů, které se dají poslouchat, jistá režie a neprofláknutí, přesně vybraní herci, civilně fungující jako týmovka, na kterou si rychle zvyknete. Naprostí cizinci zvou na mejdan, kterému je lepší se v reálu vyhnout a raději na něj zajít do kina.
Je to film, který má navzdory statickému aranžmá dynamiku i drive, snímek, jenž baví i znepokojuje, ve kterém nakonec není nic tak, jak to na první pohled vypadá, a po jehož zhlédnutí se už nebudete na mobil a na zatmění měsíce dívat tak bezstarostně jako dřív. Odnášel jsem si z něj pocit, že bychom neměli hrát hry, které ubližují, a otisk posledního záběru, který mi udělal fakt velkou radost.
