Film Mžitky je nekompromisní labutí písní legendárního režiséra Andrzeje Wajdy. Rozloučil se dobovým filmovým portrétem slavného polského malíře Władysława Strzemińského, který ve své „teorii vidění“ charakterizuje mžitky jako odraz předmětu v lidském oku. Wajdovy Mžitky lze charakterizovat jako odraz zlověstného závanu dějin v životě umělce, jenž se nevzdal práva na svobodnou volbu. Jsou temné, špinavé, bolavé – a varující.
Recenze: Mžitky v rudém šeru. Poslední Wajdův film je dobrá volba
Avantgardní umělci, kteří nesplývali s davem, nesdíleli etablované doktríny a společenská objednávka v zájmu lidu jim byly u paty, neměli v postválečných stalinských totalitách na růžích ustláno. A toto je příběh jednoho z nich. Syrová anatomie brutálního a programového pohřbení jednoho z nejvýznamnějších polských umělců 20. století, malíře, teoretika umění a pedagoga Władysława Strzemińského.
„Každý vidí jinak,“ říkal svým studentům, „a každá volba je dobrá, protože je vaše!“ Ze všeho nejvíce mi tak připadá, že Strzemińského příběh je vlastně příběhem volby. Příběhem člověka, který navzdory svému handicapu dokázal i na jedné noze ustát všechny zákeřné rány, jež mu šílená doba nemilosrdně zasazovala, a maloval jedinou rukou tak, že se stal přítelem Chagalla. A protože ani jediná správná, a tudíž v tehdejším uměleckém projevu povolená metoda socialistického realismu, ani propagandistická politizace umění do jeho volby rozhodně nepatřily, zaregistroval ho systém jako nepřítele a tvrdě na všech frontách zaútočil.
V rudém šerosvitu stalinského kultu
Téhle válce se Strzemiński nemohl (a ani nechtěl) vyhnout. Musel se rozhodnout a dobře věděl, že to, jak se rozhodne, určí jeho další osud. Buď se podvolí, zařadí a ohne, nebo skončí. Jako umělec (jehož obrazy budou strhány ze zdí výstavních sálů a jemuž ani neprodají barvy na další tvorbu, protože byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců), jako oblíbený pedagog (kterého na příkaz ministra vyhodí z jeho akademie v Lodži) – i jako člověk sražený na dno, potupně vylizující zbytky lepkavé polévky z prázdného talíře.
Ale ani tady, ani ve chvíli, kdy je donucený vydělávat si právo na potravinové lístky kolektivním malováním plakátů velkého Vissarionoviče či aranžováním figurín ve výkladní skříni, neztrácí svoji důstojnost, noblesu a svobodu. Takto nám ho chtěl Wajda představit.
„Člověk vidí jen to, co si dokáže uvědomit“
Další, obecně platný a nadčasový postulát ze Strzemińského „Teorie vidění“, který je možné chápat i jako leitmotiv Wajdova posledního opusu. Znepokojující Mžitky jsou jeho posledním varovným zrcadlením pokřivené doby, semletých i vzdorujících charakterů a odpovědnosti za volbu, pro kterou se každý člověk může rozhodnout a jejíž svoboda je přímo závislá na vůli, odvaze a charakteru.
V Mžitkách promyšleně používá silné, absurdní kontrasty (režimem drcený otec sleduje, jak jeho dcera Nika nese prapor v prvomájovém průvodu nebo mu recituje ódu na Stalina pro školní vystoupení) a volí metaforická aranžmá (Strzemiński stejně polámaný jako figuríny, mezi které se zhroutil ve výkladní skříni, či rudé šero, jež zaplaví jeho byt, když mu před okny pověsí gigantický bilboard diktátora).
„V umění můžete dát jen to, co máte“
Jasnou dominantou bezchybně fungujícího castingu je charismatický Bogusław Linda (Je třeba zabít Sekala) a Mžitky jsou jednoznačně jeho velkým, silným a bezchybným hereckým sólem. Tichá, ale úporná zarputilost, kterou vtiskl své figuře, je výmluvnější nežli rozmáchlá gesta. A jeho imperativ „měli byste malovat (rozuměj žít) v souladu se sebou“ dokumentuje vlastním příkladem. Překvapivě silná je i nenápadná postava jeho dcery Niky, předčasně dospělého dítěte v podání Bronisławy Zamachowské.
Mžitky
Mžitky (které Polsko vyslalo i do boje o nominace na Oscary) působí až přetíženě neustávajícím tokem beznadějných scén, které Strzemińského srážejí stále hlouběji. Vzkazují nám jednoduché, ale ne vždy zcela samozřejmé věci, jako že volba v lásce, umění i životě je na nás, a umělec, který nechce nebo nedokáže mluvit naplno, by měl raději mlčet. Doprovází je komorní klavír, rámuje bezútěšně propracovaný vizuál (záběr na prázdnou nemocniční postel nebyl nikdy výmluvnější) a v souhrnu jsou silné, autentické a nepříjemné.