Libor Krejcar, jehož výstava Strážci paměti byla v září otevřena v pražské Galerii U Prstenu, žije sice stranou velkoměstského uměleckého provozu, klid heřmanoměsteckého ateliéru ale vydává o to osobitější a výrazné plody.
Recenze: Krejcarovy kočky nepředou
Ač aktuální pražská instalace rozhodně není první Krejcarovou výstavou (vystavuje již od roku 1985 a jeho díla obdivovali i v USA, Německu a dalších zemích), při ohlédnutí za staršími expozicemi je okamžitě patrné výtvarníkovo neustálé ohledávání nových výrazových možností – i přesto, že může být, zcela scestně, považován pouze za autora „těch divnejch koček“.
Samozřejmě sochy zvláštních šelem, nesoucích rodové označení Pantheria, procházejí celou Krejcarovou tvorbou, proměňují se však, a to nejen pokud jde o materiál a jeho zpracování. Krejcar je vyučený řezbář a restaurátor (ale také má velice osobitou kapelu Tamers of Flowers s třemi vydanými alby) a na jeho sochách je původní řemeslo znát – své Pantherie skládá jak z dřevěných dílů, tak modeluje z bílé nepatinované sádry, jež vyhlazena ovšem působí jako laminát.
O madonách držících skelety
A nejsou to nějaké kočičky, žádné předoucí micinky, ale až archetypálně pojatá ztělesnění energie, síly, dravosti – a to ve všech smyslech. Krásným příkladem je Pantheria – Magorova Valdická kočka, věnovaná, jak název naznačuje, básníku Ivanu Martinu Jirousovi (23. září by se dožil 75 let) a jeho pobytu v bolševickém vězeňském pekle, kriminále ve Valdicích.
Mimochodem dedikace nenáhodná, oba pojilo dlouholeté přátelství a vzájemný respekt, Jirous psal o Krejcarovi ve svých básních, Krejcar mu na oplátku některé sbírky ilustroval či k nim navrhoval obálky. A proč neodcitovat z básně L. K. z Magorovy sbírky Okuje (2007): „Měl jsem mluvit o madonách / i když snad spíš bych mluvit měl o kočkách / o madonách potkánky držících / o madonách držících skelety v náručí / i o těch co drží v náručí kostřičky / o alabastru jenž se sádře podobá /(…) / o hnízdech prázdných vyhaslých a svících hořících / (…) / mlčet jsem měl ať řeknou to jiní / ať napíší to jiní.“
Vratislav Brabenec hraje na vernisáži výstavy
Jirous zde zjevně píše o cyklu Pantheria – Madony, který je na výstavě též k vidění. Jednotlivé kočičí busty, zevnitř osvícené, ovšem rozhodně nejsou klasickými madonkami, místo Ježíše drží kostřičky krys, ptáků. A přesto se nejedná o nějakou persifláž, naopak – nesmíme zapomínat, že Krejcar je hluboce věřící člověk.
Důkazem toho je i šest umně sestavených objektů z cyklu Veraikony. Název odkazuje na takzvanou Veroničinu roušku, šátek, jenž svatá Veronika podala Kristovi, aby si otřel tvář – a otisk, který v této roušce zanechal, je považován za pravou (tedy veraikon) Kristovu podobu. Krejcar každý z Veraikonů utváří jinak, shodný je pouze rozměr a profil. Naznačuje se tím, že Kristova podoba se může na pohled lišit, to základní – tedy již zmíněná velikost, profil, idea – však zůstává? Tajemně uzavřené do sebe jsou Pantherie – Strážci (2006) jak z nějaké pradávné doby, vyzařující mrtvý klid, věčnost jako z nějakého mýtu, vše ještě umocněné jejich dlouhými křídly.
Oheň, popel a náhoda
Výrazem Krejcarova zmíněného hledání je jistě i cyklus Vypalované kresby, vytvářený doutnáky zapálenými na papíru a zanechávajícími tak stopy. Kloubí se v nich jak prvek záměru, tak nepředvídatelnost, kdy umělec může ohni pouze naznačit směřování, ne však míru stop, které zanechá.
S prvkem „náhodnosti“ pracuje Krejcar i v cyklu Tváře ve zdi a jiné příběhy z roku 2017. Podobně jako třeba Vladimír Boudník nebo Ladislav Novák, vyhledává v spletitém podkladě podoby, jež pak tužkou, cigaretovým popelem či čajem vynáší k bytí. Aniž bychom chtěli hledat nějaké spřízněnosti, připomínají také některé „zlé“ kresby Toyen. Podobně neortodoxní jsou Sypané krajiny, kdy Krejcar do skleněných boxů sype piliny a dřevěný popel.
Libor Krejcar na zahájení své výstavy Strážci paměti (Galerie U Prstenu)
Jirousem je inspirován také cyklus Na křídlech / z Akrostichů a jiných básní IMJ z let 2011 až 2015. Na řadě vystavených objektů vidíme andělská křídla (připjatá na čtvercový podklad, vždy různě pojednaný) polepená kopiemi rukopisů Jirousových básní, ale i účtenek z hostinců – jakoby se zde skládala pocta Jirousovi básníkovi, Jirousovi věřícímu a také Jirousovi pijanovi. Další poctu skládá Krejcar sochaři a kreslíři Karlu Neprašovi a jeho ženě Naděždě Plíškové v cyklu Etuje pro N.P. a K.N. z let 1988–1990. Neprašovi se kovové objekty, příjemně upomínající na jeho vlastní, musely jistě líbit.
Výstava Strážci paměti je v Galerii U Prstenu k vidění ještě do 18. října tohoto roku.