Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Poslední premiéra souboru 420PEOPLE podle programového letáku tematicky staví především na osobní zkušenosti a prožitcích. Václav Kuneš se inspiroval svým vlastním vztahem s devítiletou dcerou, která žije v Japonsku.
V autorské novince, kterou nazval Královna víl, což je v překladu jméno jeho dcery, choreograf přemýšlí, jak blízko a zároveň daleko si lidé v dnešním světě mohou být. Jeho záměrem je reflektovat, jak křehký je vztah mezi rodiči a dětmi, v němž jeden ke druhému nemůže jen tak přivonět, obejmout ho nebo ho třeba úplně obyčejně kdykoliv chytit za ruku. Vztah na dálku, který musí být pěstován a opatrován za vydatné pomoci virtuální komunikace.
Představení začíná už ve chvíli, kdy se do sálu trousí diváci. Na strohém a nevelkém jevištním prostoru vidíme pomalu pohybující se dívku oblečenou ve tmavém saku (Sabine Groenendijk), z něhož se jako pavučina do všech stran rozbíhají tenká červená vlákna. Ta mají pravděpodobně symbolizovat provázanost mezilidských vztahů nebo snad kanály, které nám umožňují komunikovat s okolím.
Hned po úvodní scéně postupně nastupují na jeviště zbývající čtyři tanečníci. Rozbíhá se směsice sól, duetů a trií, které jsou značně kontrastní, co se nálady týče. Výrazné jsou sólové výstupy Vojtěcha Raka, sebevědomé pak party Zuzany Herényiové, procítit pohyb v jeho tělesnosti a udržet dynamiku ale dokážou velmi dobře všichni přítomní (sehranou pětici tanečníků doplňují Adam Sojka a Alexandr Volný). Tempo inscenace zběsile uhání kupředu. Tak rychle, že se ve fyzických pohybech trochu ztrácí i její hlavní myšlenka.
Důležitou součástí představení je autorská hudba v živém provedení. Na starosti ji má česko-běloruské hudební duo, projekt Zabelov Group. Na vyvýšené konstrukci na horizontu jeviště vedou hudební dialog akordeonista Roman Zabelov a bubeník Jan Šikl. Zvukové smyčky této dvojice mají příměs elektroniky a taneční hudby. Přecházejí od klidných a vlídných k burácejícím, možná místy až přespříliš hlučným částem, při jejichž poslechu si připadáte, že jsou tři ráno a vy jste se ocitli uprostřed nočního klubu. Přesto hudba výbušný tanec většinou nepřebíjí a dobře k němu sedne.
Kromě tance je v inscenaci také hodně mluveného slova, často se citují telefonní hovory Kuneše a jeho dcerky. Svými texty a myšlenkami se na projektu podíleli i tanečníci. Ke vzniku choreografie každý přispěl také vlastními pohybovými nápady, samozřejmě pod Kunešovou supervizí. Materiál tak získal na barevnosti a různorodosti a interpreti se v něm cítí dobře. A to je hodně znát. Možná i díky tomu, že jsou v Experimentálním prostoru NoD tak blízko divákům, je zážitek bezprostřední a intenzivní, a jejich energie tak dobře hmatatelná.
Další repríza povedené inscenace, která se divákům premiérově představila 9. a 11. března, je plánována na 24. dubna tamtéž.
