Ve Stavovském divadle měla premiéru Figarova svatba. Ke smůle milovníků oper Wolfganga Amadea. Zatímco na předchozí Průdkovu inscenaci se dalo s radostí chodit opakovaně, nové pojetí Magdalény Švecové chvílemi hraničí s bezradností. Slušně hrál orchestr Národního divadla pod taktovkou Enrica Dovica. V prvních dvou večerech předvedla nejmozartovštější hlas Yukiko Kinjo.
Chytrá a vtipná inscenace Figarovy svatby, kterou připravil režisér Josef Průdek před více než patnácti lety, se v Praze hrála celkem skoro třistakrát. Nyní se ji vedení Národního divadla rozhodlo v rámci revitalizace repertoáru stáhnout a Mozartovu komedii nastudovat znovu. Bohužel.
V prosklené, secesi upomínající scéně Andreje Ďuríka, která spolu s kostýmy a efektním svícením hezky dotváří atmosféru Stavovského divadla, se před divákem odvíjí kvintesence nenápaditosti, která nemá čím zaujmout. Režisérka Švecová sice do děje zakomponovala drahně osahávání, omdlévání, fackování, plácání a kopání do zadku, ze skvostné hry se však vytratily komika, erotika i napětí.
Vztahy mezi postavami příběhu jsou nerozvinuté a ploché. Gesta a pohyby pěvců svou nevěrohodností a strojeností vzbuzovaly dojem, že vystupující chvílemi nevědí, co se sebou, a tak se instinktivně uchylují k základnímu inventáři hereckých klišé.
Výrazová popisnost je leckdy k neuvěření: když je Bartolo lstivý, ukazuje si na hlavu, když si Figaro uvědomí, že na něco zapomněl, chytne se za ni, zatímco zpívá „Jsem to ale hlava!“, a tak podobně. Divák má pocit, že spíše než na hlavní postavy se inscenační tým soustředil na kvarteto služek, které chichotajíc se za některou z papundeklových kulis prostupuje celým představením, aniž by je jakkoliv rozvíjelo.
To platí i pro makety pávů, které se přemísťují po jevišti a zpěváci tak s nimi mohou interagovat. Paví péra se také užívají jako rekvizity, o přestávce se z reproduktorů v hledišti i v salóncích vtipně ozývá paví křik, v druhé půlce hry jsou ptáci upečeni a sežráni. Je pravda, že představení tím prokazuje chvályhodnou důslednost, s jakou dokáže motiv páva variovat, ale bez emoční či myšlenkové působivosti.
Jak odkouzlit páže
V některých momentech inscenace sklouzává k banalitě. Lze si snad v situační komedii o milostných intrikách a manipulacích, o lásce a nevěře představit prvoplánovější symbol, než jsou parohy? A opravdu ještě někoho zaujme, když do hlediště vběhnou dva herci a prosmýknou se před diváky v první řadě?
Pominou-li se dva trapné a rušivé činoherní výstupy před spuštěnou oponou po prvním a třetím jednáním a otázka, zda se hraběnka koupe v dlouhých šatech, nebo si chodí oblečená lehnout do vypuštěné vany, zbývá upozornit na kritický omyl se zdvojením kalhotkové role Cherubína.
Adolescentní páže hraje žena, která tak postavě, pochopitelně jen při pěkném provedení, propůjčuje zvláštní erotický náboj. Švecová však nechá Cherubína dublovat mladým mužským hercem, čímž smyslnost postavy zcela ruší. Smutné je, že tím pro představení vůbec nic nezíská, s výjimkou otřepaného fóru, kdy herec odpoví za zpěvačku fistulí.
Částečná hudební kompenzace
Pozitiva lze nalézt v hudebním nastudování, jehož se chopil italský dirigent putující především po německojazyčných scénách včetně vídeňské Volksoper Enrico Dovico. Oproti posledním reprízám staré Figarky bylo slyšet zlepšení v artikulaci, zvukové vyváženosti orchestru i dynamické detailnosti.
Dovico zvolil rozvážnější tempa, která vyzněla nejlépe v tišších, usebranějších partech, třeba při krásně intimním doprovodu árií hraběnky a Zuzanky ve třetím, respektive čtvrtém aktu.
Lépe orchestru vyšlo čtvrteční první provedení, v sobotu se hráči dopustili většího počtu chyb a nepřesností, především z hlediska rytmu. V druhém premiérovém večeru vázla souhra s pěvci, kteří se s orchestrem několikrát zle rozešli. Dobrým přednesem se prezentoval sbor nastudovaný Martinem Buchtou.
Figarova svatba jakoby bez Figara
Ze dvou premiérových alternací byl nejobdivuhodnější pěvecký projev Yukiko Kinjo, jejíž lehoučký, vzdušný a dokonale intonující hlas je pro Zuzanku ideální. S rolí si náramně poradila i Jana Sibera, která komorné propůjčila větší živočišnost, špetku plebejské vulgarity. Herecky dominovala prvnímu večeru, což však lze také přeložit tak, že na rozdíl od svých mužských protějšků nevypadala nepatřičně.
Miloš Horák totiž coby Figaro nezaujal. Místo repliky „Matko, já umřu!“ mohl klidně zazpívat „Neviděla jsi moje klíče?“ a výrazově by nikdo nepoznal rozdíl. I intonačně působil ležérně až ledabyle, dokonce i v recitativech. O trochu méně unaveně zněl hlas čtvrtečního hraběte Jiřího Hájka, který však dokázal vyjádřit jedinou emoci – zmatenost z toho, co se v jeho zámku přihází.
O kolik suverénnější byl při druhé premiéře Roman Janál, afektovaný erotoman, autoritativní a pyšný aristokrat, hněvivý i sebelítostivý žárlivec! Pravda, i v jeho hlase bylo možné zaslechnout limity, ale postavu stvořil opravdovou. František Zahradníček Figara ztvárnil již nesčetněkrát, sobotní večer se mu však nevydařil, především v první půlce měl slyšitelné potíže s rytmem a občas i intonací.
Procítěnou hraběnkou byla při první premiéře Jana Šrejma Kačírková, jistě pějící Alžbětě Poláčkové v druhé alternaci by asi svědčila ironičtější, pomstychtivější, agresivnější Rosina, ale v této inscenaci se role pěvcům na tělo patrně nevymýšlely, což by ani vzhledem k trojímu ohlášenému obsazení, jež je potřeba na uspokojení poptávky platících turistů, nebylo provozně dost dobře možné.
V menších rolích bylo možné slyšet více i méně uspokojivé zpěvačky a zpěváky, jediným velkým a příjemným překvapením, které je namístě výslovně pochválit, byl debut, který si v Národním divadle odbyla Kristýna Vylíčilová. Její Barbarina, byť epizodní postava, posluchače láká k zopakování.
Ovšem pokud možno v jiné inscenaci. Tato Figarova svatba totiž ničím silným neobdaruje a znamená především ztrátu inscenace staré, lepší. Závěrem alespoň drobná rada: Kdo chce v Praze vyrazit na Mozarta, nechť si opatří lístky na Morávkovu Kouzelnou flétnu.
