Lidé nejsou stavěni na to, pohybovat se v letovém koridoru Boeingu a každý omyl ve výšce nad sedm a půl tisíc metrů smrdí ledovým krchovem. Zdolat nejvyšší horu světa je drsná výzva. Člověk si to s ní rozdává již léta, ale poslední slovo má často ona. Tak jako v květnu roku 1996, kdy krutě udeřila. Přestože bolí, je nebezpečná a ničí vztahy, drápají se po ní lidé znovu a znovu. Proč? No přece proto, že tam je! Po dokumentu Cesta vzhůru se v našich kinech můžeme vyšplhat na vrchol další osmitisícovky v podobě Everestu.
Peak XV alias Mount Everest alias Čomolungma alias Ságamátha, hora tak „vysoká, že ji žádný pták nepřelétne ani zvíře nepřeskočí“. To je 8848 metrů skalního masivu, pokrytého sněhem a ledem, který proniká skrze klenbu oblohy, k níž se vztyčil před nějakými padesáti miliony let. Od chvíle, kdy byl stanoven jako nejvyšší bod světa, útočí odvážlivci na jeho vrchol navzdory tomu, že řadu z nich pohltilo jeho bílé mrazivé ticho či vřeštivý jekot sněhové vichřice.
První ho 29. května 1953 pokořili Novozélanďan Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgvay. A po nich přišli další, včetně Reinholda Messnera, který uskutečnil první sólo výstup (1980) a také prvního Čecha Leopolda Sulovského (1991). Stále častěji se tu ale pod vedením zkušených horských vůdců a za podpory armády šerpů (za slušné peníze) organizují komerční expedice, na které se stojí ve frontě.
Jednu z takových uspořádal v roce 1996 zkušený novozélandský vůdce Rob Hall, který spojil své síly s Američanem Scottem Fischerem, jenž chtěl tehdy dostat na vrchol své první klienty. Když 10. května po půlnoci opustili výškový tábor IV a zahájili poslední etapu své cesty k vrcholu, nikdo netušil, jak doplatí na to, že nedodrží hraniční čas pro návrat zpátky, a jak krutý, tragický a osudový boj s horou je proto čeká…
Vystoupit na vrchol a zemřít!
Islandský talent, herec, scenárista a režisér Baltasar Kormákur již předvedl, že téma zápas člověka s přírodou umí (viz jeho autentické drama Hluboko/2012). Svěřit mu ekranizaci tragických událostí, jimiž Everest v roce 1996 předvedl, jak má peklo blízko k nebi, byl dobrý nápad. Kormákur totiž nic zbytečně nevymýšlí a nearanžuje, spoléhá na vizuál nasnímaný úžasnou kamerou Salvatore Totina, dobře fungující herecký tým a jde poctivě po stopách výpravy, která dojela na masovou komercializaci himalájských expedic.
Často zneužívané upozornění „podle skutečného příběhu“ je tu na místě, neboť v reálu sledujeme přípravu expedice, cestu jejích účastníků do základního tábora, odkud šlapou Údolím ticha, po žebřících překonávají průrvy zrádného ledopádu a přes stěnu Lhotce vyrážejí k Hillaryho schodu, kde zjistí, že na traverzu nejsou upevněna lana. To znamená první z řady vážných problémů, které z boje o vrchol učiní boj o život.
Kde ani výcvik nepomůže
Se stoupající nadmořskou výškou stoupá i napětí, vizuál neprozradí, že se značná část točila v Alpách a ne v Himalájích. Nechybí dramaticky vystavěný příběh ani detailnější charakteristiky jednotlivých figur (a že jich je), které vám možná po čase začnou malinko splývat. To, co vám Everest (zejména v IMEXovém formátu) nabízí, je hlavně prožitek, pocit, že jste tam s nimi, vlažnou dějovost přebíjí brutální autentičnost, včetně „baletu“ záchranářské helikoptéry v řídkém vzduchu, kde přestává fungovat dexametazon i natrénované instinkty.
Everest nemá hlavního hrdinu, protože ho v tomto aranžmá ani nepotřebuje. Z postav luxusního castingu na sebe pozornost strhává přesvědčivý horský vůdce Jason Clarke a za klienty Josh Brolin, své si i na miniprostoru odehráli Jake Gyllenhaal a Emily Watsonová, minimum prostoru má naopak manželka Keira Knightleyová. V hlavní roli je nemilosrdná hora a těžce zkoušená vůle přežít, která na ni vždycky nestačí. Zatím nejspektakulárnější Kormákur natočený v hollywoodské produkci překvapivě nenabízí hollywoodský manýrismus, přistupuje k autentické látce s respektem, není patetický ani heroický, „jen“ mrazivě skutečný. A to bohatě stačí!
