Bratři Benny a Josh Safdieovi natočili do noirové tóniny laděný film o dvou bratrech. Jejich příběh se odehrává v upoceném podsvětí malých a postižených grázlíků, kteří mají větší ambice a sny, než na jaké dokáží dosáhnout. Dobrý časy s nimi můžete v kinech prožívat od 21. září.
Špinavý trip na špinavých ulicích, špinavá jízda v neonovém rauši, špinavý tanec ztroskotanců mezi střepinami jejich rozbitého života, podsvětím, které se s nikým nemaže, a tolik vzdáleným nebem bez mraků…
Originální temná vlna
Že vám to připomíná něco z Martina Scorseseho, Quentina Tarantina, Guye Ritchieho (který se najednou začal tvářit vážněji) a třeba i Barryho Levinsona? Nerozptylujte se tím, nekoumejte nad tím, nechte to plavat! Nechte se nést (či spíše pohltit) originální a temnou filmařskou vlnou, kterou bráchové Benny a Josh Safdieovi – kteří kromě režie zvládají i scénář, střih či herecký part (ten si tentokrát usápl Benny) – vzedmuli z kalné sedliny ošoupaného podsvětí a nezadržitelně ji hrnou proti útesům, o něž se musí roztříštit.
Jsou nezávislí, neodhadnutelní, nevypočitatelní a neuvěřitelně našlápnutí, klipoví, nekonvenční a neúnavně jakoby o život běžící. A přesně takový je i jejich poslední film, který znepokojivě čeří vody kriminálního thrilleru nebo sociálního thrilleru nebo kriminálního sociálního thrilleru či spíše absurdního dramatu nebo možná hodně syrového melodramatu.
Ale ani s žánrovým zařazením si nelamte hlavu, protože těmhle samorostům jsou definované formáty a jejich standardy u paty, stejně jako hlavním hrdinům – bráchům Conniemu a Nickovi – pravidla slušňácké morálky.
Syrové a surové
Nick (který je evidentně na budku) skončil ve vězení na Rikers Islandu, kde se svojí diagnózou dlouho nepřežije. A tak se brácha Connie vydává na drsnou noční jízdu, zoufalý trip, kde se může stát cokoli šíleného (což se také stane), aby ho dostal ven.
V zásadě jednoduchý příběh jedné horečné noci měl světovou premiéru (které aplaudovali diváci i kritika) v Cannes a českou předpremiéru v Karlových Varech. Překotně se v něm střídají barvitá prostředí lidské periférie i absurdní a nečekané zvraty, turbulentně gradující v permanentní sérii životních kolapsů ústředních antihrdinů. Čím horečnatěji se je snaží řešit, což je zejména případ neúnavného Connieho, který ví, že je to na něm, tím více se propadají do bezvýchodné krize a beznadějných point.
Tahle syrová a surová noční story, pod níž je scenáristický podpis Joshe Safdieho, je vyprávěná skrze nabušený vizuál. Ten je založený na záplavě emotivních, dramatických a tempařsky Bennym Safdiem stříhaných detailů nervní kamery Seana Price Williamse, jež mohl pro kontrast přece jen častěji proložit i širším záběrem.
Robert Pattinson se vymanil z Twilightu
Stejným objevem v rámci žánru, jako pro mě byl kdysi Ryan Gosling v krimi thrilleru Drive, pro mě byl jetý a ve jmenu čisté bratrské lásky (téměř) všeho schopný Robert Pattinson (kdeže je doba jeho bledého teenagerovského Twilightu).
S nadhledem charakterního losera táhne dopředu tenhle opus ztracených a zatracených, kteří ve vás probouzejí pocit, že by si přece jen zasloužili něco lepšího, byť osudově směřují tam, kam patří. Je to jeden z jeho nepřehlédnutelných výkonů, který naznačuje zajímavý směr jeho dalšího hereckého vývoje.
Benny Safdie si zahrál brášku retarda úsporně, s jistotou a autenticitou, která je ostatně příznačná i pro casting barvitých „pulp fiction“ figur v druhém sledu. A po celou dobu do diváků ještě pere elektronický soundtrack Daniela Lopatina, kolapsy se kumulují, bezútěšnost narůstá – ale stále se bojuje, protože je stále o co.
Dobrý časy je malý intenzivní film, který má velký drive, sílu a energii (byť tato není primárně pozitivní). Je to miniatura pulzující zmarňovanými životy, které se nechtějí vzdát, i když nemají velkou šanci, že budou stát někdy na bedně.
