Existuje důvod k dramatizaci známé, skoro středoškolsky povinné novely Jana Otčenáška o lásce gymnaziálního studenta Pavla a židovské dívky Ester, kterou skrývá v roce 1942 během heydrichiády? Inscenace v pražském Divadle v Dlouhé poskytuje kladnou odpověď.
Recenze: Čistá práce. Romeo, Julie a tma v Divadle v Dlouhé
Romeo, Julie a tma v Divadle v Dlouhé (zdroj: ČT24)
Otčenáškova novela z roku 1958 byla zfilmována, dramatizována, překládána; svého času platila za velmi populární dílo. Dramatizátoři Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (ano, syn jmenovaného spisovatele, od jehož úmrtí uplyne tento měsíc čtyřicet let) však přistoupili k nové, své vlastní adaptaci s použitím citací z dobových dokumentů, z románu Jiřího Weila Život s hvězdou a z povídkového souboru Josefa Škvoreckého Sedmiramenný svícen.
Dějově i v replikách ovšem zůstali předloze v zásadě věrní, neběží o dekonstrukci klasického díla, jak to v Praze v posledních dvou měsících předvedlo Divadlo Komedie či Dejvické divadlo.
Důvěru Burešová s Otčenáškem vložili do síly příběhu a energii pak celý tvůrčí tým napřel do pokud možno věrohodného, esteticky čistého a intenzivně působícího ztvárnění; do vyprávění, které ve zkušeně dávkovaném temporytmu odsýpá (hraje se zhruba devadesát minut bez pauzy), aniž by tlačilo na expresi. Inscenace dokáže evokovat niternost ústředního vztahu Pavla a Ester i hrůzu doby, v níž se to vše odehrává.
Romeo, Julie a tma (Divadlo v Dlouhé)
Režisérka Burešová ze souboru divadla vybrala zcela adekvátní představitele v Marii Poulové (Ester) a Pavlu Neškudlovi (Pavel). Poulová se během svého dosavadního nedlouhého působení na této scéně vypracovala v důležitou osobnost souboru, o Neškudlovi platí totéž. Dokládá to i výčet rolí, které v současném repertoáru divadla oba zastávají.
Neškudlův Pavel nepůsobí jako hrdina. Je spíše introvertem, maturantem bez póz, zásah soucitem a láskou jako kdyby šel zprvu trochu mimo jeho vědomí, jako kdyby naslouchal instinktům. Ale pak již jedná cílevědomě. Poulové Ester je zraněný živel. Rodiče jí odvezli do Terezína, zprávy od nich nemá, stýská se jí, ale zůstává v ní energie mládí, provaluje se její spontánní povaha, byť škrcená strachem a úzkostmi z toho všeho, co se to se světem děje.