Rozpálené duny marocké pouště. Casablanca válečného roku 1942. Podplukovník Brad Pitt a příslušnice francouzského odboje Marion Cotillardová v akci, která jim dává šanci zapsat se do dějin druhé světové války. I do dějin kinematografie? Spojenci na diváky čekají v českých kinech od 26. ledna.
Recenze: Casablanca je jen jedna. Nepotřebuje Spojence, ač dobré
Vzdávat poctu filmovým kultovkám je někdy pořádně ošidné, neboť může být nastoleno ambiciózní očekávání, které svádí k sebevražednému srovnávání s klasikou, originálem, který nelze recyklovat, parafrázovat ani jen obtáhnout přes kopírák.
Curtisova Casablanca z roku 1942 je tříoscarový hollywoodský klenot, který v žánru romantické love story na pozadí druhé světové války září ve zlatém fondu světové kinematografie. Jenomže Rickův bar je jen jeden a Humphrey Bogart s Ingrid Bergmanovou nebudou mít nikdy identické dvojníky. Tak to je a tak to má být.
Po čtyřiasedmdesáti letech teď dorazili do válečné Casablancy Spojenci a znovu tu oživili schéma „nebezpečný muž (nyní Brad Pitt) má nebezpečnou fušku v nebezpečném městě“. Za piano, sice později a jinde, místo Sama usedla Marion Cotillardová a do světa vládnoucích fašistů a vichistů se zrovna vetřel falešný manželský pár, který byl vyslán britskou špionážní centrálou na sebevražednou misi.
Spojenci podcenili riziko
Když si k tomu přičtete, že děj Spojenců je situován do roku 1942, kdy Curtis svoji Casablancu natočil, je evidentní, že si tuhle souvislost máte připomenout a uvědomit. Ti, kdo tohle zhoupnutí na kultovní vlně připravili, to sice mysleli dobře, ale nedocenili všechna rizika nastoleného kontextu.
Spojenci, to je uznávaný oscarový režisér Robert Zemeckis (Forrest Gump), scenárista Steven Knight (s oscarovou nominací za Východní přísliby), charisma Brada Pitta, na které by se měl vydávat zbrojní průkaz, a oči Marion Cotillardové, kde je vše, po čem jste kdy toužili. A jakkoli kameraman Don Burgess, jenž si se Zemeckisem rozumí už od Forresta Gumpa, odvedl, spolu s digitálními kouzelníky z americké Atomic Fiction a české UPP, čistou profesionální práci a k tomu jim hrál atmosférický soundtrack zkušeného Alana Silvestriho, rozhodně nenatočili druhou Casablancu.
To není kritika, ale fakt, který chce upozornit hlavně na to, že tím, jak byl tento projekt koncipován, vzbudil taková očekávání, která mohla způsobit, že Spojenci nesklidili tak nadšené ovace, jak se původně očekávalo. V žádném případě to ale neznamená, že je to film špatný, odbytý, nebo dokonce blbý.
Připraveni na lásku i na smrt
Robert Zemeckis miluje netriviální příběhy, baví ho práce s CGI triky a rád režíruje uznávané herecké hvězdy. A všechno tohle se tu sešlo a funguje jako oldschoolové retro, které slušně baví, lacině neuráží a dostatečně vzrušuje.
Zasloužil se o to zejména ústřední pár: Brad Pitt, kterého zabíjení skopčáků na filmovém plátně evidentně baví (viz Hanebný pancharti nebo Železná srdce), a Marion Cotillardová, která dokáže přesvědčivě zahrát Edith Piaf, Johanku z Arku či konspirátorku francouzského odboje, která je připravena stejně tak na lásku jako na smrt.
Vztah těchto dvou je vcelku strohý a přichází náhle jako výstřely, jimiž na plese německé ambasády zasáhli svůj terč, nebo jako rozhodnutí sdílet společný život, v němž je čeká nejtěžší zkouška, jakou před ně může postavit jen krutá a cynická válka.
Špionáž a romance
Zemeckis rozvrhl jejich příběh do dvou kapitol, z nichž ta první a spektakulárnější je komponovaná v žánru válečného špionážního dramatu a odehrává se v Casablance a druhá, temnější a osudovější, je ukotvena v Londýně, kde se ke špionážní lince připojuje detektivní zápletka a fatální romance, balancující až na okraji slzopudné telenovely.
Zemeckis ale tohle všechno dokáže sevřít do tvaru, který drží fazonu a styl a má neúprosnou atmosféru i chladnou logiku, přímou akci dávkuje spíše úsporně, ale když k ní dojde, jde do ní naplno a napětí buduje nastolováním otázek, na které chcete znát odpověď.