Zkuste se vrátit na velkou výstavu o Baťovi ještě jednou a podívejte se na onen opravdový fenomén i trochu jinýma očima. Je samozřejmé, že na české poměry, kde byl Baťa plánovitě špiněn a deklasován již od roku 1945, se jedná o neobvykle velkou a přínosnou výstavu. Však také jde o obraz, na kterém zejména Ladislava Horňáková pracuje řadu let, a spolu s Radkou Sedlákovou by měly dostat opravdovou jedničku s vykřičníkem.
Je báječné, že kromě citací světového zázraku funkcionalistického města, podřízeného jednomu účelu, jednomu muži, jedné myšlence, dotahováno do až děsivých detailů, přece jen po okraji pronikají informační bublinky, které nám onen přetrvávající obraz velkého podnikatele globálního formátu doplňují. Není to sice výstava široce se zabývající všemi aspekty zlínského zázraku, ale přidané objekty, modely, nábytek, obuv, fotografie, zprávy, filmy, mapy, záznamníky, drobné publikace, propagační materiály pomáhají vnímat Baťovi (oněch několik osobností) alespoň trochu jinak.
Před lety, k výstavě Československý socialistický realismus, připravila Ladislava Horňáková zajímavou přednášku, ve které, i pomocí fotografií a dokumentárních filmů, představila například baťovské oslavy prvního máje jako jakýsi model budoucího májového třeštění - od organizace akce přes její choreografii po pompézní výtvarné řešení. Marie Vaculíková před týdnem vzpomínala na nesnesitelnost denního pracovního přesného řádu v baťových továrnách, školách a jídelnách. Desítky jiných dalších zpráv a dokumentů burcují naši představivost, nutí nás doslova neustále hodnotit a porovnávat.
Jakou cenou se to vše zaplatilo? Bylo obrovským štěstím, že tolik tvrdé práce neskončilo nazmar, že vzniklé a kumulované prostředky (naštěstí) pomáhaly na svět tomu opravdu nejmodernějšímu designu, architektuře, dalším strojírenským výrobkům, sociálním výdobytkům, o kterých se o pár kilometrů od Zlína dál nikomu v té době ani nesnilo…. Vždyť moderní pedagogické metody, podpora kulturního dění, filmové festivaly, literární ceny, jazzový ráj, zajímavé filmové pokusy, expanze do až fantasmagorických představ z oblasti dopravy, které byly opravdu na spadnutí anebo již začalo docházet k jejich realizaci (dálnice, dopravní kanál, letecká doprava) jsou realitou, do té doby a od té doby u nás nepoznanou a nerealizovanou - pokud ovšem nebudeme porovnávat v některých sférách (porovnatelné) aspekty nápadně inspirující pozdější socialistickou totalitu.
Baťovi muži, Baťovi mladí muži, Baťovy ženy - byli tvrdě vycepovanými fenomény, byli dokonalými vzory silných osobností, loajálně se věnujících rozkvětu firmy, rozkvětu myšlenky… Kdyby nebyli natolik propojeni s úžasnou realitou kapitalistického hospodářského úspěchu první třídy, stali by se určitě vzory, kam dohlédneme. Pro nás pro všechny vše dopadlo naštěstí, ale i naneštěstí jinak. Přesto však skořápka, obal onoho zázraku, je připomínkou, která je důležitá a nutná. Jednou z jejích hlavních rolí a účelů je jasný úkol - vyprávět o tom, co se zde odehrálo, jak se to vše stalo, o co nás to obohatilo i co nám vzápětí zase bralo. A to je důvod pro ještě jednu návštěvu skvostné multimediální (používám to slovo proto, abych připomenul čitelné roviny sdělení této výstavy) výstavy, ze které Vám může a vlastně i musí jezdit mráz po zádech.
