Láska v čase přenáší, upravené české přísloví by mohlo být sloganem komedie Probudím se včera, která se drží i jiného: lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Oním vrabcem je záměr natočit veselohru bez zbytečných vedlejších mudrlantských poselství a tlačení na pilu a především Jiří Mádl, který - na rozdíl od svého účesu - omylem není.
Miloslav Šmídmajer má na kontě celkem slušnou režisérskou dokumentární zkušenost, celovečerní hranou ale jen jednu – koprodukční pohádku ČT Peklo s princeznou. Prince si v ní zahrál Jiří Mádl, kterého Šmídmajer přizval i k natáčení svého dalšího počinu. Z původně poradního hlasu na castinzích se ale vyklubala spolupráce na scénáři Lumíra Holčáka (přispěl prý například k tomu, že zvíře, které sehrává ne úplně nepodstatnou úlohu v namlouvání Petra a Elišky, není papoušek, ale králík) a hlavní role „omlazeného“ Petra.
Diváci se ale nejprve setkají s Petrem-současníkem (Filip Blažek), učitelem češtiny na střední škole, který má na krku čtyřicítku, v šuplíku rozepsaný román a od rodičů věčně na talíři, že není schopný udržet si žádný vztah. Zatímco táta (Svatopluk Skopal) s mámou (Ljuba Krbová) se sází, za jak dlouho přibude do Petrovy sbírky další koš, Petr si nad pozvánkou na třídní sraz vzpomene na svou studentskou platonickou lásku Elišku a napadne ho, jestli náhodou ona nebyla ta pravá.
Bylo by samozřejmě nejjednodušší, kdyby Petr její jméno napsal do vyhledávače a zmáčknul enter, což později, po svém návratu z minulosti, také udělá, ale pokusit se Elišku najít hned nudně jednoduchým způsobem ho nenapadne. Koneckonců je to ta nejmenší nelogičnost ve scénáři, navíc chytat se nepravděpodobností, zvláště takové drobné, v české komedii o cestování časem, by byla ztráta…. času.
I když je těžké se do toho nepouštět, zejména když přijde na řadu „sci-fi“, k němuž tvůrci film také zařadili. Petrovým nápadem stát se pokusným králíkem jakési výzkumné společnosti (souvislost s výše zmíněným králíkem je jen čistě náhodná) a nechat se přenést v čase do třeťáku na gymnáziu, aby mohl napravit svou osudovou chybu a získat Elišku, končí poněkud vlažná úvodní část. Následuje „sci-fi“ scénka, nechtěně veseloherní futuristickými dekoracemi, která vyzní asi tak stejně přesvědčivě jako zmizení králíka (!) v klobouku, a když se Petr-současník probudí jako Petr-osmnáctiletý ve svém dětském pokoji a s nemožným účesem, začíná teprve ta (chtěně) nejzábavnější část filmu.
Zatímco u ostatních postav se tvůrci snažili o podobu s jejich alter egy z roku 1989, Mádl s Blažkem nevypadají ani jako vzdálení příbuzní, natož jako jedna osoba, ale vlastně to nijak nevadí. Na rozdíly zapomene divák nejspíš hned, jak Petr vyskočí z postele a začne žít svůj „retro“ život.
Některé věci se nezměnily, třeba mírná potrhlost rodičů nebo babicovská školní jídla, ale všechno ostatní je jinak. Je začátek června 1989, ve skříni visí tesilky, ve třídě obraz Husáka, a Petr má jen měsíc na to, aby změnil svůj milostný život. Prostřední a nejdelší část filmu těží z komediálně vděčného studentského prostředí, z rozpaků prvních lásek a z rozdílů před- a porevoluční společnosti. A to vše stojí a padá především s Mádlem.
Petrovi cesta časem nevymazala „vzpomínky na budoucnost“ – přesto čtyřicátnické myšlení proměnil na pubertální podezřele snadno –, takže se ve škole upřímně baví. Pokud tedy zrovna není zkoušený z matematiky nebo ruštiny, ale i tu nakonec využije, když pro spolužáky vytvoří „licoknigu“, nástěnkovou verzi Facebooku. Výpůjčkami z budoucnosti si občas vypomáhá, aby udělal dojem, občas mu poznámka k probírané látce (zvláště občanská výchova a počítače jsou jako výlet do pravěku) prostě ujede.
Některé narážky jsou povedenější (ač nedokážu odhadnout, do jaké míry jsou všechny pochytitelné pro dnešní teenagery), jiné poněkud laciné anebo jaksi našroubované (kupříkladu spolužák Radovan Krejčíř), pachuť trapnosti, která tak často současné české komedie doprovází, naštěstí ale cítit není. Ani když film opustí trefování se do nedotknutelného Sovětského svazu anebo esenbáků a pustí se do námluv, kvůli kterým se Petr koneckonců vrátil. A to i přesto, že pozornost přitahuje opět především Mádl, zatímco jeho vyvolená Eliška (Eva Josefíková) coby dívka krásná a křehká spíš zdobí.
Závěr, který je podle Petrových představ až na druhý pokus, se odehrává v současnosti a kromě zmužnění hlavního představitele a happy endu přináší zase mnoho otazníků nad logičností děje. Nad tím, jak to, že vše dopadlo, jak dopadlo, ovšem nemá cenu dumat, to je marná práce. Mnohem důležitější je, že Šmídmajerova komedie plní po většinu času svůj účel – pobavit, aniž by divák v kině co chvíli toužil se propadnout sedadlem, což v kontextu současné české komediální tvorby není tak úplně samozřejmost. „Není to typ filmu, který sbírá ceny, ale je to typ filmu, z něhož člověk odchází příjemně naladěn,“ poznamenal režisér ke snímku. Přinejmenším v tom druhém se trefil.
PROBUDÍM SE VČERA. ČR, 2012. Režie: Miloslav Šmídmajer. Scénář: Lumír Holčák. Spolupráce na scénáři: Jiří Mádl. Kamera: Martin Duba. Střih: Adam Dvořák. Hrají: Jiří Mádl, Eva Josefíková, Filip Blažek, Viktor Preiss, Miroslav Táborský, Nela Boudová, Petr Nárožný, Zlata Adamovská, Svatopluk Skopal, Milan Šteindler, Boris Hybner, Ljuba Krbová, Martina Válková aj. V kinech od 15. března.
