Je dobré, když člověk neprohnípá své dny, z nichž žádný se mu již nikdy nevrátí, jen prázdným civěním na svůj vyprázděný život, proložený jen periodicky se opakující, monotónní pařbou, občasným souložením, když je s kým, a zhuleným raušem na diskotéce v místním kulturáku, po které následuje další kalné ráno a šedivý den, který vede odnikud nikam. Je dobré, když vás tahle paneláková story nesemele a vy dokážete mít svůj sen a jít tvrdošíjně za ním. Myslím tím jít a nikoli zdrhnout někam úplně jinam. Myslím tím natočit třeba právě o tomhle dlouhometrážní film jen na základě toho, že už jste pár celovečeráků odkoukali, něco z toho prožili a nemáte bobky z toho, že pro filmovou produkci nejste vybaveni absolutně žádnými znalostmi a zkušenostmi. Jít do toho je těžká frajeřina. Dát to je prakticky nemožné. Vybírat za to vstupné v regulérní distribuci je buď blbý vtip, nebo nestoudnost.
Více než pokus o příběh z jednoho panelákového sídliště v Uherském Brodě je tahle story o tom, jak se pár moravských ajťáků rozhodlo, že se z nich přes noc stanou báječní muži s klikou. To bylo tak. Zhruba před nějakými třemi roky relaxoval jeden z nich v pohostinském zařízení, poslouchal Deep Purple a najednou před ním vytanul příběh, který si nemohl (a nechtěl) nechat jen pro sebe. Příběh, v němž se zrcadlilo jeho panelákové dospívání, se všemi jeho typickými ingrediencemi, jako jsou rockové kapely, motorky, holky a party, které drží spolu, i když všichni tuší, že to nemůže trvat věčně.
Jakýmkoli tělním otvorem tohle prostě muselo (jako prošlá rybí konzerva) okamžitě ven! A tak ho hutný francouzák od múzy hnal k počítači, do kterého přes noc nabušil první verzi scénáře o tom, jak spolu jeden kluk s holkou chodili, pak nechodili, a když se pak znovu sešli, vypadalo to, že by to možná ještě zkusili, ale už bylo pozdě.
Pravda, shakespearovská klenba tomu trochu chyběla, taky nějakou muziku do toho bylo třeba vrazit (pořád lepší než se pořád potit s dialogy), ale jako základ tu byl hustý dějový nářez, který byl z jeho a jejich života – a to se bude v Uherském Brodě určitě počítat. Nikoho tehdy samozřejmě ani náhodou nenapadlo, že by se bylo možné rozpřáhnout ještě mnohem dál. Více než tři roky na tom se čtyřmi (filmem stejně nepolíbenými) kámoši a nivnickou rockovou kapelou Praetorian po víkendech makali a nakonec se na tenhle projekt nabalilo zhruba tři sta lidí, pro které už stálo za to, uspořádat v místním kulturáku slavnostní premiéru. Aplaudovali (jak by taky ne, když to byl vlastně i jejich film) a řekli jim: „Jděte s tím dál kluci!“
A tak šli…
Kdyby se bývali ve svém rodném a obdivně jim naslouchajícím regionu zastavili, neměli mylné představy o artových kinech (která primárně nejsou kina amatérská) a nerozhodli se do nich se svým Příběhem z periferie nabourat, neboť z blíže neurčených důvodů začali považovat svůj filmík za umění, mohli se nechat nést zaslouženou vítěznou vlnou, která by možná nepřekročila hranice okresu, ale byla by ve svém prostoru upřímná, čistá a zasloužená. V tomto kontextu by také bývalo na místě smeknout klobouk před jejich soustředěným, vytrvalým a upřímným amatérským nadšením.
Ale vydávat přiznávaný amatérismus za přednost v profesionální aréně je sebevražedné, protože to automaticky předpokládá zařadit se do komparace filmových děl ve zcela jiné váhové kategorii. S překročením této hranice překročili i vlastní stín a všechny slabiny jejich dobře míněného, ale špatně provedeného filmového záměru začaly jejich chatrně spíchnutý snímek nemilosrdně válcovat.
Ed Wood z Uherského Brodu
Karel Hřib (který, podobně jako ostatní, neměl s filmovou tvorbou nic společného) tu podal nadliský výkon v roli scenáristy, režiséra, kameramana, střihače a producenta (přičemž je docela možné, že jsem ještě nějakou z jeho rolí opomenul). Nicméně stejně tak, jako vás pouze nadšení, okouzlení, neústupnost a dobrá vůle to odmakat nedostanou mezi kvalifikanty grandslamu, nestačí ani na to, natočit něco, co by mělo alespoň základní parametry skousnutelného celovečeráku. Buď zúročíte nápad, jako se to podařilo tvůrcům Záhady Blair Witch, nebo musíte zamakat na vystavěném a dramaticky konzistentním příběhu, kterým musí být vypodložena i evidentně zvolená reminiscence na to, jací jsme tehdy (před pár lety) byli.
V tomto smyslu je zavádějící již titulek filmu, který slibuje příběh, který se ale příliš nekoná, což se nepodařilo zakrýt ani tím, že je jeho vlažný nástřel prošpikovaný hudebními fláky rockové skupiny Praetorian, které natahují stopáž na standardní hodinu a půl, milosrdně přerušují dementní a prázdné dialogy odposlouchané na diskotéce a ne příliš srozumitelně se snaží posouvat děj, který je naštěstí tak řídký, jednoduchý a snadno předpověditelný, že to, co v danou chvíli nepochopíte, si už nějak domyslíte.
Nechtěně parodicky nezřídka působí herecké výkony neherců, jimž na druhé straně nelze upřít snahu i jistou přirozenost, pramenící nepochybně i z toho, že se pohybují v dobře známém prostředí a zažitých situacích. Co ale mají nebozí odvést, když téměř permanentně jedou banální a bezobsažné dialogy typu: „Jak se máš, Honzo?“ „Dobře, a co ty?“ „Jde to, na tu bídu.“ „Pořád ve večerce?“ atd. atp. ect. Příběh z periferie působí tak trochu jako komentovaný megaklip skupiny Praetorian (která mimochodem patří k tomu lepšímu, co je tu k vidění a slyšení). A také jako příběh z filmové periferie, na které se vždycky pohybuje více povolaných a méně vyvolených.
Tvůrci svůj upřímný a moravským dialektem škobrtavě odvyprávěný slepenec označili jako nezávislý hudební film, což osobně chápu jako čestný a statečný akt, kterým všechno, co tu předvádí a nabízí, berou beze zbytku na sebe. Jak bylo již řečeno na začáku, je dobré jít za svým snem. Dodal bych k tomu: A jít tvrdošíjně, odhodlaně a také s pokorou – a pokud možno se ho nesnažit předběhnout!
PŘÍBĚH Z PERIFERIE. Česko 2012, 93 min, 2D. Scénář a režie: Karel Hřib. Kamera: Karel Hřib. Hudba: L. Výmola, M. Čech, Praetorian. Hrají: Soňa Černa (Radka), Martin Čech (Honza), Jaromír Sýkora (Jarda), Petra Libíková (Vendy), Miroslav Žižka (Mira), Ladislav Výmola (Petr), Kateřina Čechová (Pavlína). V kinech od 7. června 2012.
