Ostrava - Německá kunsthistorička Ita Heinzeová-Greenbergová uvedla v Ostravě českou premiéru dokumentárního filmu o jednom z nejvýznamnějších architektů 20. století Erichu Mendelsohnovi. V tamním kině Vesmír také pokřtila knihu, kterou o něm napsala. Mendelsohn, jehož asi nejvíce proslavilo postupimské výzkumné pracoviště z roku 1929 - Einsteinova věž, zanechal svou architektonickou stopu i v Ostravě.
Autorka knihy působící na univerzitě v Ženevě se dílu Ericha Mendelsohna věnuje už od studií. Ve své knize popisuje mimo jiné okolnosti toho, jak se již uznávaný architekt dostal k realizaci obchodního domu Bachner v centru Ostravy - jediné jeho práce v Česku a poslední v kontinentální Evropě, ze které uprchl v roce 1933 před Hitlerem.
Ostrava „má“ Mandelsohna díky náhodě
Základ nového obchodního domu Bachner v Moravské Ostravě vznikl zřejmě během zimní dovolené v hotelu Chantarella ve Svatém Mořici, kde se židovský obchodník potkal s židovským architektem. „U sklenky vína nebo během procházky zimním lesem jistě nebylo pro výmluvného Mendelsohna těžké Bachnera přesvědčit a zaujmout,“ napsala Heinzeová-Greenbergová ve své knize. Za architekta ale už v té době mluvila jeho práce - obchodní domy podle jeho návrhů stály v Norimberku, Saské Kamenici, Berlíně, v polských Glivicích a Vratislavi.
První kroky autorky vedly v Ostravě do obchodního domu, který Mendelsohn navrhl v roce 1932. Komunisté ho po znárodnění přejmenovali na Horník, teď je to Prior. Do předválečného lesku má daleko, stopy originality slavného tvůrce, jehož domy jsou v učebnicích architektury, smazaly mnohé necitlivé úpravy a přestavby. „Schodiště pro něj byla velmi důležitá, představovala vnitřní život budovy,“ připomněla Heinzeová-Greenbergová na schodišti ostravského obchodního domu, které je oproti původnímu stavu odděleno od prodejní plochy. „Bůh architektury se skrývá v detailu,“ podotkla, „a právě detaily tady dnes chybí. Za všechny zmíním obrovské neonové písmeno B, které bylo na dvou železných konstrukcích na střeše domu.“
Inspirací mu byla žena Luisa a Bach
Plodný život architekta, který po nástupu fašismu žil a pracoval ve Velké Británii, Izraeli a USA, kde roku 1953 zemřel, přibližuje dokumentární film izraelského režiséra Dukiho Drora nazvaný Neochvějné vize Ericha Mendelsohna. Autor o něm vypráví z pohledu jeho ženy Luisy, čerpá hodně z jejich korespondence, která se zachovala. „Luisa pro něho byla velmi důležitou osobou. Potkal ji jako třiadvacetiletý student v Mnichově, jí bylo teprve šestnáct. Prvních pět let probíhal jejich vztah prostřednictvím dopisů,“ líčila Ita Heinzeová-Greenbergová. Díky filmu se dozvídáme, že významný architekt tvořil při poslechu hudby. Nejraději měl Bacha. Luisa mu ho často hrála na violoncello. V Bachovi prý našel to, co hledal - syntézu matematiky a vášně. A jak říká Ita Heinzeová-Greenbergová, architekturu vnímal jako zkamenělou hudbu.
