Americký spisovatel Jack Kerouac, který zemřel před padesáti lety, neustále nachází nové čtenáře, jeho literární odkaz přitom není stále ještě zcela doceněn. A není to vinou autora.
Před půlstoletím zemřel Jack Kerouac. Zanechal po sobě víc než jen kouř z marihuany a výfuku
Jack Kerouac (1922–1969), společně s Allenem Ginsbergem a Williamem Burroughsem jeden z tří hlavních protagonistů americké beat generation, nedal jen jméno celému hnutí, ale byl i jeho velkým obhajovatelem a vykladačem. Zároveň napsal román Na cestě, klasiku světové prózy 20. století, označovanou za „bibli beatniků“. Možná trochu nadnesené, přesto však pravdivé.
Právě v tomto románu, líčícím nespoutaný život Kerouaca a jeho přátel, ony přejezdy Ameriky z jednoho konce na druhý, mejdany, celonoční rozhovory, ale i smutek a melancholii, můžeme najít často citované vyznání:
„…lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned! Kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou jůůů! Jak jen to říkali těmhle mladým lidem v Goethově Německu?“
Rozhovor s Josefem Rauvolfem k nedožitým devadesátinám Jacka Kerouaca (zdroj: ČT24)
Sedělo to spíš na Kerouacovy přátele, on sám býval vždy spíš stranou – pokud nebyl opilý. To pak vířil, byl společenský, mluvil. Pokud jde o alkohol, jak vzpomíná jeden z přátel, Kerouacovi ani příliš nechutnal. Používal ho spíše k vytvoření clony mezi okolním, zraňujícím světem a sebou.
Na cestě… za románem
Hlavně ale psal. Psaním byl doslova posedlý, v letech 1951–1957 napsal dvanáct knih. Ale již předtím měl za sebou úctyhodné dílo. „Od roku 1939, kdy jsem poprvé začal psát, jsem napsal skoro půl milionu slov. Básně, povídky, eseje, aforismy, deníky a devět nedokončených románů,“ zapsal si v roce 1944 do deníku.
Jednalo se ale o pouhý rozjezd, a takto mluvil o svých prvních dvou skutečně vydaných románech: „Moje první kniha Maloměsto, velkoměsto mi zabrala tři roky. Byl to klasický román, s tradičně pojatými postavami, dějem a podobně. Druhý román Na cestě jsem ale napsal za jednadvacet dní, na jednu třicetimetrovou roli telexového papíru. Nebyly tam žádné odstavce, čárky, všechno v jednom.“
Prvotinu se mu podařilo vydat až po čtyřech letech čekání, román Na cestě, který dal nakonec Kerouacovi pořádně zabrat (psal ho vlastně osm let a poslední verze se od první značně lišila), vyšel až v roce 1957. Román tedy nevznikl naráz – tato legenda byla samozřejmě daleko příjemnější než přiznání, že s jeho formou svedl dlouhý a bolestný zápas.
Postupně vycházely i další rukopisy z šuplíku, začal se objevovat zájem nejen o Kerouaca samotného, ale i o jeho přátele. Literární veřejnost začínala brát beatniky na vědomí.
Zároveň již tehdy docházelo ke zkreslenému vnímání jeho díla, jež v jisté formě přetrvává dodnes. Jak podotkl jeho přítel, spisovatel John Clellon Holmes, „přestože toho Kerouac napsal daleko víc než jeho současníci, pro většinu lidí jeho jméno ztělesňuje představu bezstarostného lovce požitků, který jinak nic nedělá… A přestože je v próze stejným inovátorem jako Joyce a jeho stylistické experimenty snesou srovnání pouze s těmi nejradikálnějšími avantgardisty století, je neustále označován jako nějaký slangový, stopařský Jack London, z něhož se do veřejných knihoven táhne marihuana a kouř z výfuku.“ Možná to bylo i pro Kerouacovu otevřenost, přihlášení se ke spontaneitě.
Je přitom smutné, že takového nepochopení se dočkal právě Kerouac, který se snažil neustále experimentovat a posouvat hranice svého umění. Romány jako Vize Codyho či Andělé zoufalství jsou toho krásným příkladem.
„Píšu tuhle knihu, protože všichni umřeme“
V souvislosti s Kerouacem nelze opomenout dvě věci: zaprvé jeho celoživotní lásku k jazzu, jež se prolínala s jeho psaním.
Ann Chartersová, autorka řady knih o Kerouacovi, k tomu napsala: „Kerouac se spíše ztotožňoval s hudebními génii, jako byli Bud Powell, Charlie Parker, Billie Holiday, Lester Young, Gerry Mulligan a Thelonious Monk než s představiteli tehdejší zavedené literární scény. Bebop představoval pro Kerouaca novou uměleckou formu. Jeho vlastní metoda spontánní kompozice pak měla se slovy provádět to samé, co slyšel u bopových muzikantů. Když hrál Miles Davis, jeho trumpeta zněla Kerouacovi jako dlouhé věty Marcela Prousta.“
Knihy Jacka Kerouaca
Zadruhé je to Kerouacův buddhismus. Právě v něm nalézal potvrzení svého celoživotního přesvědčení o životě, který není ničím než směřováním k hrobu. Přičemž buddhistickou tezi „veškerý život je pouze utrpením“ si klidně mohl napsat sám. Našel v něm i potvrzení svého melancholického pohledu na život, omluvu proher a rozčarování.
Kerouac totiž jakoby ke smrti směřoval. Často končí povzdechem, podle nějž vše stejně jednou pomine, tomuto údělu se nelze vyhnout. Ve svém nejlepším románě Vize Codyho například napsal: „Píšu tuhle knihu, protože všichni umřeme – v osamocení mého života, můj táta mrtev, můj bratr mrtev, moje matka daleko, moje sestra a žena daleko, není tu nic než moje vlastní tragické ruce…“
Když 21. října 1969 Jack Kerouac zemřel, bylo mu pouhých čtyřicet sedm. V románu Na cestě se zmiňuje o tom, že na své velké cestě potká někoho, kdo mu podá perlu. Těžko soudit, co znamenala tato perla pro něj a zda skutečně někoho takového potkal. Pro čtenáře to ale mohou být všechny ty krásné, silné knížky, které po tomto velkém americkém spisovateli zůstaly.