Amerického spisovatele Jacka Kerouaca, od jehož úmrtí mimochodem uplyne v říjnu padesát let, jistě netřeba představovat. Méně se však ví, že Kerouac byl nejen vynikající prozaik, ale stejně tak dobrý, ne-li lepší básník. Dokazuje to i právě vydaná Kniha haiku.
Nejprve snad krátké uvedení: haiku je krátká básnická forma tradiční japonské poezie, má pouhé tři verše, do nichž musí básník vložit celé své sdělení. Mezi nejznámější tvůrce patří například Bašó, jehož haiku vyšla i česky. Proč si ale nepozvat na pomoc samotného Jacka Kerouaca, který haiku nejen skládal, ale také o haiku v románu Dharmoví tuláci psal:
„Balvany na úbočí útesu,“ pronesl jsem, „proč se nezřítí?“
„Možná je to haiku a možná ne, je to asi trochu moc složitý,“ poučoval mě Japhy. „Skutečný haiku musí bejt strašně jednoduchý, a přesto z něj museli pochopit přesně to pravý, jako je to u snad nejslavnějšího haiku, který zní: ,Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožky.' Napsal to Šiki. V duchu vidíš obraz vlhkých ťápot a v těch pár slovech ještě taky vidíš všechen ten déšť, který ten den padal, a téměř cítíš navlhlý borový jehličí.“
„Řekni mi ještě jedno.“
„Pokusím se teď o vlastní, uvidíme: ,Jezero pod námi… černé prolákliny, které jsou studnami.' Ne, to není haiku, sakra, s haiku se nikdy nemůžeš moc párat.“
„A co kdybysme je vymýšleli děsně rychle, tak jak jdeme, prostě spontánně?“
A Kerouac je skutečně s Japhym (napsaným podle básníka Garyho Snydera) také skládal. Těžko říct, zdali některé z oněch improvizovaných haiku nezařadil do Knihy haiku, v každém případě ta, která v ní najdeme, snesou srovnání s japonskými mistry. A pozor, kdo by si myslel, že je to snadné, vychrlit nějaké tři veršíčky, ať si to zkusí – přesně totiž, jak říká Snyder, musí být prosté, ne však hloupé nebo povrchní.
Místo dlouhých slov
Kerouac ve svém románě dodává ještě jednu charakteristiku: „Kdybyste se toulali tímhle krajem, tak můžete pochopit ty dokonalý skvosty haiku, který napsali orientální básníci, nikdy se v horách neopíjeli, ale jen tak se procházeli, čistí jako děti, a zapisovali si to, co viděli, bez nějakých literárních fíglů nebo pěstěnosti výrazu.“
Místo dlouhých slov raději dejme v několika haiku hlas Kerouacovi básníkovi:
Korálky juju na
příručce o zenu –
zebou mě kolena
Dnes žádný telegram
– spadalo
jen víc listí
Marný! Marný!
liják šlehající
do moře
Tak mě tu máte,
jsou dvě odpoledne –
co je za den?
V lékárničce mi
zimní moucha
umřela na sešlost věkem
Prastarý prastarý svět
– upnuté sukně
u nového auta
Oblaka v Iowě se
za sebou táhnou
na Věčnost
V Knize haiku jich najdeme dvě stě třináct, možná jen pro zajímavost: Kerouac svá haiku připravil k vydání v roce 1961, sešlo však z něj, a tak vyšla až po jeho smrti v roce 1971. A popravdě, podobně macešsky se chovali nakladatelé i k dalším Kerouacovým sbírkám, za života mu vyšla pouze jediná, Mexico City Blues.
V souvislosti s českým vydáním je třeba vyzdvihnout roli překladatele Petra Onufera, s těžkými verši si poradil opravdu mistrně. Každý překladatel jistě dobře ví, že čím méně je ve větě či verši slov, čím je jednodušší, tím obtížnější je překlad. Každičké slovo totiž musí perfektně sedět, významově, ale také poeticky, takříkajíc. Zkrátka, nic se neokecá slovními gejzíry. Samozřejmě, pokud by někdo hodlal o této zasloužené chvále pochybovat, nechť se podívá na jiné české překlady Kerouacových haiku…
A my můžeme jen doufat, že se dočkáme i dalších, stejně kvalitních překladů Kerouacovy poezie – zaslouží si to nejen on, ale i my, čtenáři.
