New York – Před 170 lety byla poprvé publikována báseň Edgara Allana Poea Havran. 29. ledna 1845 ji otiskl americký list The New York Evening Mirror a ihned se stala senzací. V průběhu let se z ní stala jedna z nejznámějších básní všech dob.
Báseň je psána v „ich-formě“, vypravěčem je osamělý muž trýzněný horečkou a mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku Lenoru, k níž marně hledá cestu čtením v okultních svazcích. Dílo se dočkalo mnoha ohlasů a parodií, bylo vzorem pro francouzské prokleté básníky.
Do češtiny byl Havran přeložen mnohokrát, vůbec poprvé si na něj v roce 1869 posvítil Vratislav Kazimír Šembera. V současnosti je však stále nejpoužívanější překlad Vítězslava Nezvala z roku 1927. Úspěšná byla také verze Jaroslava Vrchlického z roku 1881, ačkoliv i ta měla několik kritiků. Třeba spisovatele Jiřího Karáska, který Vrchlickému nevytýkal ani tak úpravu slova „raven“ (krkavec) na havrana, jako spíš celkové vyznění básně. Vadilo mu také, že z Poeova „nevermore“ učinil překladatel „nikdy víc“. Karásek se přikláněl k tomu, aby došlo raději k obětování veršové formy za cenu poničení rytmu než zničit původní stylizaci.
Originální „raven“ mnoho (nejen českých) překladů transformovalo do zoologicky rozdílného havrana. Důvodů může být hned několik: tento pták jako takový nese v tradiční literární symbolice symbol ponurosti, smrti, mysterióznosti, ale zároveň inteligence a vědění. Další možností je fonetika – havran má stejně jako raven dvě slabiky a lépe zapadá do libozvučnosti.
Ve finále ale nelze paušalizovat, závisí hlavně na překladu. Některé z nich se drží předlohy a i v češtině pracují s krkavcem. Rozmanitost interpretace ostatně dokazuje již rozdílnost výše zmíněného „nevermore“ – někdy „nikdy víc“, jindy zase „víckrát ne“ a kolikrát zůstává dokonce i v originálním znění. Ne nadarmo je báseň považovaná za jeden z nejtvrdších oříšků translatologie.
Smrt zastihla Poea v pouhých čtyřiceti letech za dodnes nevyjasněných okolností 7. října 1849. Podle svých životopisců zemřel na alkoholové delirium. Jisté je ale jen to, že spisovatel trpěl ke konci života bídou, sužovaly ho deprese, pil alkohol a žil v neustálé předtuše nadcházejícího šílenství.
