V roce 1917 pózovala v ateliéru Gustava Klimta mladá žena z rodiny průmyslníka Liesera a nechala se portrétovat. Její tyrkysové šaty a pestrobarevnou pelerínu zachycoval umělec tahy štětce vedené vkusem vídeňské secese. Před svou smrtí ale podobiznu nestihl dokončit. Obraz, který byl dlouho považován za ztracený, se minulý týden vydražil ve Vídni za třicet milionů eur (758 milionů korun). Stále se ale neví, která ze slečen Lieserových na Klimtově malbě vlastně je – a co se s obrazem dělo po anšlusu Rakouska.
Cena, za níž se obraz nazývaný Podobizna slečny Lieserové prodal, překonala dosavadní rakouský aukční rekord. Ten drželo dílo Franse Franckena II. s názvem Věčné dilema lidstva: Volba mezi ctností a neřestí, které bylo v roce 2010 vydraženo za sedm milionů eur. Klimtova malba tuto částku překonala několikanásobně, přičemž v ceně 30 milionů eur není ještě započítána pětimilionová aukční přirážka.
Kdo je slečna Lieserová?
Podobizna slečny Lieserové pochází z pozdního období Gustava Klimta. Obraz o rozměrech 140 krát 80 centimetrů zobrazuje portrétovanou ženu od hlavy po kolena. Secesní mistr ho začal malovat v roce 1917, jenže do své smrti v únoru následujícího roku práci nestihl dokončit. Pro současné zájemce o umění zanechal nejen rozpracovaný portrét s drobnými nedodělky, ale s ním i několik otazníků.
V první řadě – kdo přesně je ona tmavovlasá žena, kterou Klimt vypodobnil v tyrkysových šatech a v pestrobarevné peleríně bohatě zdobené květinami, na červeném pozadí? První katalog Klimtových děl v šedesátých letech uváděl, že mělo jít o osmnáctiletou Margarethe Constance Lieserovou, dceru bohatého a vlivného průmyslníka Adolfa Liesera.
Při pátrání po osudech obrazu se ale nedávno podařilo objevit negativ k jediné dosud známé fotografii obrazu, pravděpodobně pořízené v roce 1925 u příležitosti Klimtovy výstavy ve vídeňské Neue Galerie.
Podle poznámky na inventární kartě, pod níž je negativ uložen v Rakouské národní knihovně, obraz vlastnila švagrová Adolfa Liesera, Henriette, zvaná Lilly – velká milovnice umění. Na plátně by tedy mohla být zachycena i jedna z jejích dcer Helene či Annie, které byly své sestřenici Margarethe podobné.
Údajně ztracený obraz visel ve vile nedaleko Vídně
Upřesnit totožnost slečny na obraze je o to složitější, že desítky let obraz odborníci znali právě jen z oné zmíněné černobílé fotografie z poloviny dvacátých let. Jisté je, že objednavatelem byla rodina Lieserových, která si také po smrti Klimta obraz v pozůstalostním řízení převzala.
Poté o něm nebylo slyšet až do šedesátých let, kdy ho přes neupřesněnou prodejní galerii získala rodina z Rakouska. Po několik generací následně viselo v salonu jedné z vil nedaleko Vídně, aniž by to někdo z odborníků tušil – dílo zůstalo neidentifikováno, neboť malba nebyla ani signována, ani datována. Starší katalogy o obraze referovaly jako o ztraceném a dle dobových materiálů se pokoušely zrekonstruovat okolnosti jeho vzniku.
Stejná rodina Podobiznu slečny Lieserové nabídla letos v aukci. Prodávající obraz zdědili asi před dvěma lety po vzdálených příbuzných, následně se obrátili na aukční síň. Vítěznou nabídku třiceti milionů eur podal přes prostředníka zájemce z Asie. Odhad připouštěl, že by se částka mohla vyšplhat až na padesát milionů eur.
Stín nevyjasněné historie z války
Co přesně se s obrazem dělo mezi rokem 1925 a šedesátými léty, není jasné. Rodina Lieserových byla v době nacismu pronásledována kvůli svému židovskému původu. Nepodařilo se ale najít důkazy o tom, že by dílo někdo získal protiprávním způsobem. „Neexistuje žádný důkaz, že by dílo bylo před druhou světovou válkou nebo během ní uloupeno, ukradeno nebo jinak protiprávně odcizeno,“ ujistil list Die Presse Ernst Ploil, který vede aukční síň Im Kinsky.
Nicméně neobjasněná část historie vrhá na obraz stín. Bratři Adolf a Justus Lieserovi patřili k předním průmyslníkům rakousko-uherské monarchie. Tedy do okruhu vyšší třídy vídeňské společnosti, kde Klimt nacházel klienty a mecenáše. Zbohatli na výrobě jutových a konopných tkanin a provazů.
Henriette Amalie Lieserová-Landauová, zmíněná u negativu jako majitelka obrazu, byla Justovou manželkou do rozvodu v roce 1905. Manželství tedy skončilo víc než dekádu před zakázkou na portrét od Klimta.
„Pokud víme, celá rodina přišla o většinu svého majetku, protože po roce 1930 kvůli politické situaci uprchla z Rakouska,“ uvádí Ploil. Zpátky k rodině se podle něj dostala jen část předválečného jmění. Henriette zůstala ve Vídni ještě po anšlusu Rakouska v roce 1938 a o čtyři roky později, stejně jako miliony dalších Židů po celé Evropě, nuceně nastoupila do transportu a byla zavražděna nacisty.
Jejím dcerám – které ze země, stejně jako jejich sestřenice Maragerthe, před válkou odjely – sice úřady po válce přiznaly restituci majetku, o obrazu se ale nikdo nezmínil a nikdo ho ani nezískal zpět.
Existují náznaky, že plátno nebylo nikdy z Rakouska vyvezeno. Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung zmiňuje spekulace, že jej prodala sama Henriette Lieserová, jejíž majetek byl po anexi Rakouska hitlerovským Německem zmrazen, aby mohla financovat své životní náklady. Podle Ploila nicméně není možné se dopátrat, kdy a jak přesně se Portrét slečny Lieserové opět ocitnul na trhu s uměním.
Dohoda s rodinou Lieserových
Uvedl také, že rodina prodávajících si aukční síň Im Kinsky vybrala i proto, že se obávala, aby částečně nevyjasněná historie díla nepřinesla problémy. Vídeňská společnost má s takovým prověřováním původu zkušenosti. Ploil ujišťuje, že dílo prozkoumali restaurátoři, kunsthistorici i soudní znalci. A Spolkový památkový úřad vydal vývozní povolení.
Prodávající také s rodinou Lieserových uzavřeli jako „férové a spravedlivé řešení“ dohodu na základě Washingtonských zásad, tedy mezinárodní dohody o navrácení nacisty uloupených uměleckých děl. Peníze získané v aukci mají být pravděpodobně rozděleny. „Všechny myslitelné nároky všech zúčastněných stran budou vypořádány a uspokojeny prostřednictvím dražby uměleckého díla,“ naznačil Ploil s tím, že podrobnosti dohody se obě strany zavázaly nezveřejňovat.
Výkonná ředitelka předsednictva rakouské židovské obce Erika Jakubovitsová však uvedla, že stále existuje „mnoho nezodpovězených otázek“, a vyzvala, aby případ prověřila „nezávislá strana“. „Restituce uměleckých děl je velmi citlivou záležitostí, veškerý výzkum musí být proveden přesně a podrobně a jeho výsledek musí být srozumitelný a transparentní,“ vysvětlila.
Ernst Ploil poznamenává, že dohoda mezi prodávajícími a rodinou Lieserových znamená, že – čistě z právního hlediska – není podstatné, kdo si obraz u Gustava Klimta objednal a která ze tří zvažovaných slečen je na něm zobrazena. Pro příběh obrazu to ovšem stále není bez významu.
