Omlácená enkláva ztracených, někde uprostřed Soulu. Plechová bouda je cítit olejem nástrojářské dílny a štiplavým potem nezvládnutého strachu. Silueta muže, který ví, že nemůže uniknout, je v tichém zoufalství zhroucena do sebe, jako by odevzdaně předvídala, že to, co nevyhnutelně za pár okamžiků nastane, brutálně změní jeden upocený život a s pravděpodobností, hraničící s jistotou, definitivně pohřbí skomírající naději na důstojné bytí. Dnes se stane mrzákem, který skrze palčivou bolest, drtivě explodující v týraném a do konce života poznamenaném těle, splatí svůj (lichvářským úrokem zbytnělý) dluh. Přesněji řečeno, dnes z něj bezohledný, cynický a krutý vymáhač dluhů s dětskou tváří Kang-do vlastní rukou učiní mrzáka, který sice umořil lichvu, ale zničil si navždy život. A právě teď se zlověstný stín neúprosně dochvilného „řezníka chudinského slumu“ Kang-doa prosmýkl úzkou uličkou, naplněnou tlejícími odpadky a kvetoucí beznadějí, a pak se v plechové boudě rozječela elektrická vrtačka, v jejímž kvílivém vytí docela zanikl zoufalý výkřik jeho další oběti…
Kim Ki-duk je jistota! Pro někoho kultovně očekávaná, pro jiného nepřijatelná, pro zbytek diváckého světa lhostejně ho míjející. Tohle je totiž tvůrce, na jehož spektáklech se buď tetelíte blahem, nebo zvracíte, anebo se jim prostě obloukem vyhýbáte. Pravda, v posledních létech jsme se občas i trochu nudili, ale to tentokrát zas až tolik nehrozí, protože Mistr si lebedí na své oblíbené a vyzkoušené parketě. Může se totiž rafinovaně odmlčet, může odejít meditovat o tom, co je vlastně zač, může mít bobky z toho, k čemu dospěje.
Ale nedokáže se vrátit někam úplně jinam, než byl předtím, do jiného světa, než je ten, kde pokroucené kontury lidí, zakleslých do sebe v křečovitém zápase o nedosažitelné lepší, nakonec podléhají tomu horšímu, co v nich je – a co on, režisér temných proudů lidské duše, z nich dokáže vydolovat, a nechat je pak obnažené a vyhřezlé zetlít v kontejneru. Možná trochu zbytečně epicky tím chci říci, že Kim Ki-duk je pořád stejný, protože jiný být zřejmě neumí ani nechce (a je otázka, zdali bychom si ho vůbec všimli, kdyby jiný byl).
Neboť tohle je kontroverzní režisér, jenž sice točí opusy, jež jsou si vzájemně podobné, ale od ostatních i v mnohém hodně odlišné, znepokojující až nepříjemné - a tak nějak své. A to bez ohledu na to, co tomu řekne jeho domácí či mezinárodní divák, ale s jistým respektem k tomu, co na to řeknou poroty prestižních filmových festivalů, na nichž je tenhle režisér docela pravidelným hostem a kam jezdí evidentně rád.
Platí to i o jeho posledním snímku Pieta, oceněném Zlatým lvem na loňském mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Je to jeho osmnáctý film, na kterýžto počet vás nepřehlédnutelně (neboť Kim rozhodně netrpí falešnou skromností) upozorní hned jeden z prvních titulků přes celé plátno. A již od úvodních sekvencí je zřejmé, že jsou tu karty rozdány na typickou kimkidukovskou rundu pro příznivce a mírně otrlé.
V dokonale autenticky nasnímané, tísnivé kulise nevábného světa Kimových oblíbených fatálních loserů, kteří sice mohou bojovat, ale nikdy nedokáží zvítězit, se jako žralok v akváriu (odkud není úniku), s převahou dravce, na kterého tu nikdo nemá, bez zábran pohybuje zabiják posledních nadějí, vymahač dluhů Kang-do.
Vymáhat dluhy tam, kde žádné peníze nejsou, ale všichni si musí půjčovat, aby přežili, z jeho práce činí blbý, nevděčný a nevýnosný džob, na kterém (za normálních okolností) musíte prodělat poslední kalhoty. Ale Kang-do je všehoschopný koumák, který nedopustí, aby normální okolnosti zvítězily nad jeho lichvářským byznysem. A nastolí v tomhle světě švorcáckých ubožáků šílená pravidla, na jejichž prosazování musíte mít žaludek, náturu a také hodně východní genetický základ. Současně s půjčkou totiž nutí do kouta zahnané dlužníky k podpisu zdravotní pojistky, na základě které jim při vážném a devastujícím zranění bude vyplacen slušný obnos. Takový, kterým dokáží pokrýt i drasticky lichvářský úrok, k němuž se zavázali, ale většinou ho pak nejsou schopni vyrovnat.
A to je ta šílená, úchylná a cynická chvíle, kdy odevzdaně dřepí ve své plechové boudě, která je nedokáže uživit, a odevzdaně čekají, až se Kang-do dostaví a (většinou za pomoci nářadí, které tam má k dispozici, a sem tam i svrhnutím z nejvyššího patra rozestavěného domu) způsobí jim takové brutální zranění, jež odpovídá výši pojistné částky, postačující k umoření jejich dluhu. Tak jednoduché a účinné to je, a tak drsňák Kang-do inkasuje své peníze a za ním zůstávají zmrzačená těla, která nezřídka ztratila poslední naději na to, přežít, nasákla k nesnesení palčivou nenávistí a sžíravou touhou po pomstě.
A vy, kteří si říkáte, že to přece takhle nemůže jít dál, a musí přijít něco, co tohohle hajzla zastaví, se dočkáte! Pointa totiž bude nečekaná, asijsky rafinovaná, neodvolatelná a kimkidukovsky bizarně krutá. Předznamenává ji chvíle, kdy se v Kangově osamělém životě, rámovaném spontánními nočními polucemi a latentním utrpením jiných, objeví žena (jež možná může být jeho matkou), která jako poznamenaná madona ze slumu vstoupí do jeho nečistého života…
V Pietě implicitně netečou potoky krve a neprezentuje se názorný a ilustrativní brutál. A přesto ji není jednoduché sledovat a vydržet. Kim Ki-duk tu totiž pracuje se skrytou (ale možná o to účinnější) všudypřítomnou brutalitou, kterou není třeba spektakulárně předvádět, neboť je zřejmé, že před ní nikdo, kdo měl tu smůlu a dostal se do tohoto ponurého příběhu, stejně neuteče. Ve spoře zabydlené story tak vlastně není žádná postava, která by měla šanci překročit hustý stín svého semletého a zmařovaného života, žádná naděje, o kterou by stálo za to usilovat, žádná postava, jež by ve vás vzbudila výraznější záblesk empatie, neřkuli pocit, že byste s ní rádi zašli na dvojku. Všichni jsou zároveň zraňující i zraňovaní, což v absolutní míře platí i pro hlavní figuru.
V jediné, sevřené grimase, která je přece jen málo na to, aby vyjádřila tak různé pocity, jaké Kang-do zažívá při ejakulaci, mrzačení svých obětí i ranní snídani se (zřejmě nalezenou) mámou, odehrál tenhle drsný part jinak docela sympaťák Lee Jeong-jin, který téměř nesleze z filmového plátna. Jeho možná-matka, trochu tajuplná a také trochu ujetá (neboť taková je téměř každá Kimova důležitá postava), je v podání zkušené Jo Min-soo herecky přece jen o něco plastičtější a ostatní figury v druhém a dalším sledu představují spíše jen sbor, který krvácí, trpí, planě nenávidí nebo umírá, což je vcelku logické východisko z jejich poznamenané beznaděje.
Točilo se na dvě kamery a v zájmu autentičnosti často z ruky - v zájmu co nejpřesnějšího naplnění režijní představy je pak za „handkou“ nezřídka přímo režisér, jenž si natočené pro jistotu i sám odstříhal. A ten, jak je jeho zvykem, dávkuje násilí střídavě ve scénách křečovitě až úsměvně a naivně patetických (viz scéna typu: ušmikni mi raději rovnou obě ruce, ať svého nenarozeného syna dobře zabezpečím, a vezmi si moji kytaru, kterou tím pádem už stejně nebudu potřebovat) či bizarně úchylných (teď tě znásilním, a jestli nebudeš dělat drahoty, je to důkaz, že jsi moje máma). Co na tom, že výše uvedené postrádá vedle dobrého vkusu i elementární logiku, důležité je, že je to kimkidukovsky silné, výživné a žaludek zvedající, prostě takové, jaké to má Mistr rád.
Kdo má Kim Ki-duka nakoukaného, ví, o čem mluvím, a ti, kteří se s ním teprve hodlají seznámit, by měli alespoň tušit, do čeho jdou. Neboť Pieta, představující v kontextu jeho tvorby spíše standard a jen platonický nadprůměr, není (jak by mohl název mylně napovídat) v Kim Ki-dukově pojetí zbožná úcta, ale cynické pohrdání a to, co nabízí, není vykoupení a odpuštění, ale zatracení a zášť. Když už se tu objeví něco jako láska, je spojena s krutostí, když máte pocit, že jste se zachytili reality, promění se v symbol. A tak se smiřte s tím, že nebudete vždy všemu zcela rozumět a sem tam vám nebude dvakrát dobře, což berte jako důkaz, že tohle je vskutku „real and cool“ Kim Ki-duk, a ne nějaký vlažný plagiát.
PIETA. Jižní Korea 2012, 104 min., české titulky, od 18 let, 2D. Scénář a režie: Kim Ki-duk. Kamera: Yeong-Jik Jo. Hudba: Park In-young. Hrají: Lee Jeong-jin (Kang-do), Jo Min-soo (Mi-sun), Eunjin Kang, Jin Yong-Ok. V kinech od 31. ledna 2013.
