Erika je elegantní, úspěšná, emancipovaná a zblízka i zdálky vypadá na ženu, která se o sebe umí postarat, takže k tomu žádného mužského přicmrndávače, který odhazuje ponožky na křeslo, zvedá prkýnko na toaletě a drobí na koberec, vlastně ani nepotřebuje. Dokáže skousnout stylové kopačky v Paříži, trapného striptéra jako dárek od mámy k narozeninám i pocit, že už o ni vlastně ani nikdo pořádně neusiluje. Má skvělou kariéru, vlastní televizní show, prestižní kadeřnický salon a za nejlepšího kámoše homosexuála Richarda. A v den svých čtyřiačtyřicátých narozenin jí konečně došlo, čím by chtěla opravdu být – totiž mámou!
Perfect Days - i ženy (Alice Nellis) mají své dny
Přestože se už naučila být docela šťastná i ve své samotě, rozhodla se, že chce zažít ten pocit, kdy dvě stě milionů spermií putuje za jediným vajíčkem, které jim nedokáže (a vlastně ani nechce) uniknout. Upachtěného otce u tohoto zázračného aktu vlastně nepotřebuje, bez čeho se však neobejde, je inseminační pipeta a dobře časovaná dávka kvalitního spermatu. A protože Erika byla vždy ženou činu, přikročila i k „výrobě“ miminka věcně, s odhodláním a rázností, které ji přivedly až tam, kam to zatím dotáhla.
Jako potenciálního „sperminátora“ nejdříve škrtla bývalého manžela Viktora (jehož z nedostatku jiných zájemců chtěla původně opít, svést a obnovit dávno vyvětralé, ale který právě oplodnil, aniž k tomu nutně potřeboval pipetu, jistou dvaadvacítku, studující konceptuální instalaci, v níž s infantilní debilitou zblblého padesátníka konečně našel tu pravou). A tak se rozhodla pro čtyřprocentní sperma poněkud zaskočeného kamaráda Richarda.
Možná to byla kompenzace za to, že jí sbalil narozeninový dárek od mámy, amatérského striptéra Lumíra, který to u ní ani nestihl rozbalit. A tak vyděšený Richard, pod nezastřenou výhrůžkou, že by to mohla vzít do vlastních rukou, nakonec raději zapojil ty své a stal se výhradním dodavatelem životadárného materiálu, jenž jí dával naději, že udrží-li při technické aplikaci dostatečně dlouho nohy nahoře, stane se zanedlouho matkou.
„Bude to krásnej rok…“
…. říkala si v záblescích silvestrovského ohňostroje, aniž tušila, že jí toho přihraje ještě o něco víc. Třeba jen mírně odrostlého teenagera, barmana Adama, jehož si nadělila osamělou poutí Štědrým dnem jako vánoční dárek. Pozvala ho domů na panáka se zachovalou ženskou, zatímco on s ní šel s (oprávněným) přesvědčením, že jde i na kafe, které mu (zatím) nedala, protože se sama tak trochu lekla, že by vlastně mohla. Háček byl, jak se to po vzoru situačních divadelních komedií stává, v tom, že Adam je utajovaným plodem sedmnáctileté hříšné lásky její kamarádky Alice.
Ke kafi (které jim oběma začne docela chutnat) se očekávaně prodychtí, čímž vznikne nerovnoramenný trojúhelník mezi ním, „béčkovým“ spermonosičem Richardem, v druhém plánu statujícím bývalým Viktorem (meditujícím na téma, zdali to vydrží s dvaadvacítkou Nikol celý život, co mají před sebou) a vydřenou kamarádkou Alicí, která to nakonec ustojí a postaví na čaj.
Ten rok je ale krásný hlavně tím, že je to plodný rok, v němž Erika, navzdory všem zvratům a loopingům, šťastně otěhotněla, což před všechny zúčastněné staví znepokojivou otázku: Čí je to vlastně dítě? Neboť se ukáže, že Richardův ejakulát drží světový rekord v počtu líných či spíše nepohyblivých spermií, Adam si musel dávat pozor a Viktor vůbec nebyl připuštěn k válu (nebo k čemu). Důležité ovšem je, že před závěrečnou oponou budou všechny otázky zodpovězeny v smířlivém happy endu, jenž se spolu s popelem Eričiny maminky rozplyne nad korunami stromů v údolí zalitém sluncem.
„Já miluju Eriku!“
Divadelní předloha skotské dramatičky Lizy Lochheadové viditelně prolíná filmovou adaptací, stejně jako zkušenost Alice Nellis (Ene Bene, Výlet, Tajnosti, Mamas & Papas), která tuhle látku sedm let úspěšně režírovala v Divadle Na zábradlí. Z divadelního tvaru byl převzat základní dějový půdorys a figury, z obsazení původní inscenace pak do filmu přešla pouze Zuzana Bydžovská, která si před kamerou zahrála postavu Alice, zatímco její hlavní divadelní roli pro filmové plátno nastudovala elegantní Ivana Chýlková, byť v původně plánované (a zatím nerealizované?) anglické verzi pro Universal se údajně uvažovalo o Daryl Hannahové.
Přeobsazení téměř kultovní divadelní verze bylo nutným, byť nepochybně i riskantním krokem, který Alice Nellis učinila s nadhledem profesionálky, která přesně ví, co od svých postav chce, a působí stejně suverénně na divadelní scéně jako za filmovou kamerou. Poté co její hlavní ženské postavy ztvárnily Iva Janžurová, Zuzana Bydžovská či Iva Bittová, vsadila tentokrát na stále skvělou Ivanu Chýlkovou, kterou z poněkud ubíjející šablony průměrných televizních seriálů opět přivedla na filmové plátno, jež jí pořád sluší.
Jejími spolehlivými ženskými protějšky jsou vlastně nikdy neselhávající a vždy nezaměnitelně svá Zuzana Bydžovská, která se bez problému lehce přesunula do jiné postavy důvěrně známého příběhu, v němž v hlavní roli excelovala na divadelní scéně, a ochranářsky přesvědčivá slovenská máma Zuzana Kronerová (která ve vás možná vyvolá podvědomou vzpomínku i na tu vaši).
Klíčoví jsou ovšem muži, kteří kolem Ivany Chýlkové snaživě poletují, mezi nimiž patří k méně výrazným (ale i menší prostor zaujímacím) standardně bezvýrazný Bohumil Klepl, možná takto rafinovaně zvolen do postavy ošoupaného padesátníka, který už nemá žádnou šanci ani ambice. S ním ostře kontrastuje roztomilý (nikoli blbě karikovaný) homosexuál Ondřeje Sokola, nositel vtipných hlášek, který s vkusem tvrdí komediální muziku a je nepřehlédnutelnou i nepostradatelnou figurou příběhu. Navíc jeho postava umožnila Alici Nellis zakomponovat do příběhu osvěžující a barvitou atmosférou nasycené sekvence z prostředí La Fabriky se segmenty slavného představení La Putyka.
Specifické místo v pečlivě zkomponovaném castingu nepochybně zaujímá koloušek Vojta Kotek, který si s o hlavu větší Ivanou Chýlkovou užil své, sympaticky zazdil preventivní makačku v posilovně (přestože věděl, že si bude odkládat), flexibilně vyměnil účes a zaláskoval se do slavné tety způsobem, který mu uvěříte a budete možná i trochu závidět (a jenž bude ještě nějaký čas vyvolávat stereotypní otázky v řadě rozhovorů, které po natáčení absolvuje). Tenhle zdánlivě nesourodý tandem kupodivu funguje, a byť s vědomím, že to je pouze na čas, dodává snímku zvláštní tetelivé napětí téměř zakázaného a zároveň lákavého.
Po scénáři na Lidice potřebovala Alice Nellis relaxační time out, který tu dopřála sobě i nám. V plejádě jejích jednoslovných titulů filmů by se tento mohl klidně jmenovat banálně a prvoplánovitě Štěstí, protože to vlastně pro sebe každá z postav téhle romantické story za sebe a po svém někde (s někým) hledá.
Kromě toho, že si po tomhle filmu budete muset rozmyslet, zdali budete zvát objekt svého zájmu na panáka nebo rovnou na kafe, vás možná o příštích narozeninách (ať už jsou to jakékoli) napadne, že navzdory tomu, kolik je vám let, pořád ještě nevíte, čím byste chtěli být. Možná vám pomůže najít odpověď, když si jako Erika uvědomíte, co byste od života chtěli nejvíce. I kdyby to byla jen iluze jako „perfect day“, který v absolutní podobě neexistuje. Spíše jsou dny, kdy je nám hůř a kdy je nám, jako tentokrát s Alicí Nellis, líp. Díky za ně.
PERFECT DAYS – I ŽENY MAJÍ SVÉ DNY. ČR 2011, 108 min., české znění, od 12 let. Scénář a režie: Alice Nellis (podle divadelní hry Lizy Lochheadové). Kamera: Matěj Cibulka. Hudba: Jan Ponocný – Cirkus Ponorka. Hrají: Ivana Chýlková (Erika), Ondřej Sokol (Richard), Zuzana Bydžovská (Alice), Vojta Kotek (Adam), Zuzana Kronerová (matka), Bohumil Klepl (Viktor). V kinech od 3. listopadu 2011.