Praha – Zpívala Mozarta ve vaně, šokovala účesem „na ježka“ a je po ní pojmenována planetka číslo 18460. A když ji na začátku kariéry odmítlo Národní divadlo, prosadila se v Německu. Pěvkyně Dagmar Pecková letos slaví třicet let na jevišti a zároveň také významné kulaté životní jubileum. V pondělí 4. dubna oslaví 50. narozeniny, toho dne také vystoupí v Chrudimi na prvním z řady galakoncertů po České republice. V programu s podtitulem Jak život šel přednese svou oblíbenou písňovou tvorbu i operní árie. Při zkoušce s Komorní filharmonií Pardubice na narozeninové turné vznikl také rozhovor s Dagmar Peckovou pro pořad Kulturama.
Za svou třicetiletou kariéru dosáhla Pecková podle svých slov něčeho, o čem v mládí ani nesnila. „Upřímně řečeno, kdo v Medlešicích u Chrudimi (její rodné vsi) znal Strausse a Wagnera? Já si myslím, že sny se ovlivňují zásadně tím, o čem máte, nebo nemáte páru. Když jsem šla tenkrát na konzervatoř, říkala jsem si, když to vyjde do lepšího sboru, budu šťastná. Já jsem vlastně nevěděla, do čeho lezu,“ vzpomíná.
Od šibřinek do Berlínské státní opery
K úspěchům se ale dosti temperamentní Pecková musela dopracovat pílí a cílevědomostí. Pražskou konzervatoř absolvovala v roce 1982 a ve stejném roce vyhrála pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Poprvé profesionálně vystoupila v červnu 1981 v Plzni při premiéře muzikálu Snílci. Působila v operetě v Plzni, tři roky byla členkou operety v Karlíně.
Tehdy se snažila dostat do Národního divadla, což skončilo památnou větou tehdejšího šéfa opery divadla Zdeňka Košlera: „Vraťte se ke svým šibřinkám.“ Změna nastala po setkání Peckové se sopranistkou Antonií Dynygrovou. Pecková se přeorientovala ze sopránu na mezzosoprán a v roce 1985 úspěšně prošla konkurzem do operního studia v Drážďanech. O dva roky později již zářila v roli Cherubína jako sólistka tamní Semperovy opery a v letech 1989 až 1991 v Berlínské státní opeře. V roce 1991 byla stálým hostem opery ve Stuttgartu, od té doby je na volné noze.
Kromě německé tvorby zpívá často díla Janáčkova, Mozartova, Ebenova i Martinů. Nejraději má charakterní role, které vystihují běžný život, k nejoblíbenějším patří Elvíra z Mozartova Dona Giovanniho. Začínala jsem Janáčkem, pak přišel Mozart, Mahler a po nich zákonitě musí přijít Wagner, říká Pecková, která se na podzim představí v Braunschweigu v roli Brangäny ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě.
Pecková: Eduard Haken by dnes kariéru neudělal
Svět vážné hudby je podle Peckové neobyčejně tvrdý byznys. „Dneska mají všichni snahy srovnávat operu s popem, zpopularizovat ji a nějakým způsobem zevšeobecnit pro široké vrstvy, což, myslím si, vůbec nejde,“ podotýká ke změně operního světa pěvkyně, k jejíž širší popularitě přispěl v roce 1994 patrně první domácí videoklip klasické hudby, kdy zpívala jednu Mozartovu árii ve vaně, s upířími zuby či ve vojenských botách.
… do pár let. Člověk se vyšťaví, vymačká se jako citron a vezme se nový. Repertoárové divadlo, kdy člověk nějakým postupem vyzrával, už neexistuje. Dneska by kariéra pana Hakena nebo pana Žídka vůbec nebyla možná." /Dagmar Pecková/
Pěvkyně už několik let žije v malé vesničce Heuweiler nedaleko Freiburgu. Pravidelně se ale objevuje na koncertních pódiích i operních scénách evropských metropolí. Její hlas slyšelo publikum newyorské Carnegie Hall, v Královské opeře v Covent Garden v Londýně, londýnské Wigmore Hall, koncertovala kupříkladu i v Paříži, Amsterodamu, Štrasburku, Lausanne či Tel Avivu.
Ze všech jejích operních rolí je zřejmě nejznámější Bizetova Carmen, za niž v pražském Národním divadle získala v roce 1999 cenu Thálie. Prvního významnějšího ocenění po svém odchodu do Německa se v Čechách Pecková dočkala v roce 1986, kdy vyhrála mezinárodní soutěž Pražského jara. Je také laureátkou pěvecké soutěže Mozartova Praha 1989.
