„Jenže my, my lidé, my děti slunce, světlého zdroje života, my sluncem zrození, my nad tím černým strachem ze smrti zvítězíme,“ nepochybuje profesor Protasov, hrdina „revolučního“ dramatu Děti slunce. Ve skutečnosti svět kolem dostatečně nevnímá. Hru napsal ruský literát a revolucionář během věznění v roce 1905, nyní ji nastudovala ostravská Komorní scéna Aréna.
Pasivita inteligence musí skončit, míní režisér „revolučních“ Dětí slunce
Maxim Gorkij napsal hru jako reakci na takzvanou krvavou neděli, kdy v roce 1905 carští vojáci stříleli v Petrohradě do průvodu lidí, kteří hodlali předat carovi petici žádající zlepšení pracovních podmínek, zrušení cenzury a toleranci v náboženských otázkách. Děti slunce vznikaly ve vězení v Petropavlovské pevnosti, kde si Gorkij odpykával trest za proklamaci, kterou po této krvavé neděli zveřejnil.
Tvrdé potlačení demonstrace vedlo k ještě větší mobilizaci obyvatelstva, zemi zachvátila vlna stávek, které dokázaly krátkodobě zastavit železniční dopravu, poštu a telegrafní spojení. Připojily se i vzpoury v námořnictvu, jako například na křižníku Potěmkin. Pod tlakem revolučního vzplanutí nakonec car Mikuláš II. přijal takzvaný Říjnový manifest, kterým slíbil občanská práva a zřízení zákonodárného shromáždění. Ve skutečnosti jím ale rozštěpil opoziční síly a revoluce ochabla.
Nevnímané problémy ze všech stran
Podle režiséra Andrého Hübnera-Ochodla jsou Děti slunce hluboký text, který dává hercům velké příležitosti díky intenzivním rolím. Na hru ruského revolucionáře se dívá groteskním pohledem.
Obývací pokoj jedné měšťanské rodiny v Dětech slunce je uzavřený svět sám pro sebe. Nikoho příliš nezajímá, že se blíží epidemie cholery – průhledná metafora revoluce, která Rusko Gorkého časů zachvátila. „Skupina lidí naprosto odtržená od světa, řeší svoje problémy a nechápe, že venku za zdmi domu se něco děje,“ podotýká herec Marek Cisovský, představitel profesora Protasova, který má v plánu jednou zachránit lidstvo díky svým pokusům.
„Jeho sociální inteligence je trošku na nule, v podstatě vidí jen svoji práci,“ dodává ale Cisovský. Profesorovi uniká nejen epidemie, ale nevnímá dostatečně ani duševní nemoc své sestry, ani to, že jeho nejlepší přítel mu chodí za ženou. Postavy hry balancují mezi planým filozofováním a patetickým vyjadřováním svých horoucích citů.
Komorní scéna Aréna nastudovala Děti slunce (zdroj: ČT24)
„Lidstvo má teď problémy ze všech stran. Znovu máme válku v Evropě, přežili jsme epidemii. Máme inflaci, problémy s klimatem. Něco se děje v našem světě. Lidé se musí znovu zorientovat. Tak je to i v té hře. Pasivita inteligence musí skončit,“ míní režisér.
Podobně na sdělení Gorkého hry nahlíželo i její první nastudování po sametové revoluci, které před několika lety připravilo pražské Divadlo na Vinohradech. Název dramatu o tom, že intelektuální vrstva společnosti neumí naslouchat ostatním, změnili více směrem k dnešku – na Sluníčkáře.
André Hübner-Ochodlo žije a pracuje v Polsku. Od napadení Ukrajiny Ruskem se tam ruští autoři na jevišti neobjevují. Když si režisér chtěl v archivu polské televize pustit inscenaci Děti slunce, natočenou před třiceti lety, přístup mu byl zakázán.