Sedmnáctý ročník Designbloku se nesl ve znamení ideálů svobody a na sedm dní zabydlel obě křídla Průmyslového paláce, Lapidárium i divadlo Spirála na pražském Výstavišti. Jeho role v národním měřítku je za ta léta zřejmá. Učí nás krok za krokem překračovat produktové hranice pomocí odvážných vizí či nečekaných souvislostí. Nový design vždy způsobuje změnu.
Z avantgardní přehlídky vyrostl Designblok v umělecky i komerčně silnou a mezinárodně respektovanou platformu setkávání všech, kdo se tímto oborem zabývají. Soustředění hlavních expozic pražského týdne designu a módy na jednom místě bylo v mnohém praktické. Oproti loňské stísněnosti vystavovatelů v útulných, ale malých pokojích bývalého secesního Grand Hotelu Šroubek na Václavském náměstí měl letošní veletrh dostatek prostoru.
Radost z letu, láska a síla magnetu
Atmosférou se sice Superstudio Průmyslového paláce dekadenci zašlé slávy hotelu rovnat nemohlo, zato se v něm návštěvníci i vystavující pohybovali velmi komfortně. Značně osvobozená jsem si připadala, když jsem v Superstudiu potkala siluety ptáků, ladných lamp Night Birds Borise Klimka, co navrhl pro Brokis. Snovost, v rovnováze s účelností, vyvolává vzpomínku na knihu Racek od Richarda Bacha.
„Svítidla jsou inspirovaná letem ptáků, jejich volností a svobodou. Skleněná stínidla v různých fázích letu v prostoru nevisí, ale doslova létají. Ve větším počtu nevytvářejí jen kompozici světel, ale hejno ptáků, které vdýchne interiéru život a poetické kouzlo,“ říká autor. Milo mi bylo také v Lavmi, totiž v geometrii jemných desénů tapet My Land Babety Ondrové, a v kabinetu dokonalých nádob sklářské firmy Moser, zejména mne uhranula elegantní křišťálová váza Bridge Lukáše Jabůrka.
Openstudio mělo tentokrát pro technologické novinky otevřeno natolik, že jste v něm mohli potkat dokonce magnetickými spoji obohacenou a snadno očistnou toaletu malířky a fotografky Nadji Rawa, která má na ni patent. Svoboda magnetického spojení se zde projevila v širším slova smyslu, protože hned ve vedlejší instalaci zářila v bytovém konceptu Oáza Collection (navrženém společně s kanadským grafikem Dirkem Wrightem) reedice oceněné Lampy Láska Kláry Šumové: „Pro nás je oáza symbolem útočiště. Stejně jako když se v poušti ocitneme v zeleni, ocitneme se doma v místě klidu a harmonie. Je pro nás důležité se obklopovat předměty, jež jsou součástí harmonického celku, který kolem sebe budujeme.“
Lapidární paprsek světla
Po tvůrčí hojnosti a rozevlátosti dvou konceptů Art House minulých ročníků, odehrávajících se v Colloredo-Mansfeldském paláci, jsem byla statickým Lapidáriem s jeho současným Art House zklamaná. Emočně mne nejvíce oslovil Richard Loskot se Směry příběhů, světelnou instalací (ve skupině barokních sousoší) pomocí zrcátek, mlhovače a profilového světla. Kurátorský záměr Lenky Lindauerové byl strohý, dal vyniknout stálé expozici a jen tu a tam ozvláštnil jinak konzervativní kamenosochařskou zónu.
Střízlivost konceptu svobodu poněkud vytlačila, ale určitě přitakala řádu harmonie starého s novým. Art House mj. představil pozoruhodné experimentální křeslo od vlámského designéra Maartena de Ceulaera z kolekce Mutation z pěnových koulí různých velikostí a vnuknul nám tím myšlenku buněčného života sedacího nábytku. A já si na závěr prohlídky Designbloku raději stoupla. K nadhledu posloužilo hravé dřevěné lešení před vchodem do Průmyslového paláce. Nahoře jsem si přála jediné, aby se ta inspirativní kontrastnost ani z příštího, už plnoletého, Designbloku nevytratila.
