Švédská kapela Royal Republic vloni oslavila patnáct let na hudební scéně. Patnáct je i počet vystoupení, která za tu dobu odehrála v České republice. Naposledy je minulý týden zavedlo do pražského divadla Archa jejich Rata-tata tour. „Je to nejlepší práce na světě,“ říkají o hraní v rozhovoru pro Události v kultuře.
Nikdy nám nešlo o holky, pití nebo prachy, ale čistě o hudbu, říkají Royal Republic
5 minut
Rozhovor s Royal Republic
Podle zpěváka a kytaristy Adama Grahna hudba převyšovala vždycky všechny ostatní motivace, proč se stát muzikantem. „Nikdy nešlo o holky, chlast nebo prachy, nic takového. Šlo čistě o hudbu jako takovou. A platí to stále. Stále se mi to neomrzelo. Je to nejlepší práce na světě,“ nepochybuje.
Stačí napočítat do čtyř
Dohromady se švédská čtveřice dala na hudební akademii v Malmö. „Jako malý jsem chtěl být archeologem a vykopávat dinosaury. Ale pak mě máma upozornila, že bych potřeboval znalost matematiky, kterou jsem nenáviděl. Tak jsem si řekl, že kašlu na archeologii. Budu muzikant,“ svěřil se svou motivací bubeník Per Andreasson. „Jako muzikantovi mi stačí umět napočítat do čtyř,“ dodává pragmaticky.
Evropa Royal Republic poznala díky hitu Tommy-Gun a desce We Are the Royal z roku 2010. „Nepíšeme žádné duši drásající, hluboké skladby, plné skrytých významů. Nepromítáme do textů své duše. Vnímáme to spíš jako zábavu pro fanoušky. Pro nás je to odpočinek,“ tvrdí Adam Grahn.
U Beatles žánr taky nikdo neřeší
V tvorbě pro kapelu neplatí žádné limity, stylově jsou pro ostatní i podle sebe těžko zařaditelní. Přiznávají, že určující pro ně bylo sledovat velké rockové koncerty v televizi, nezapírají ale i zálibu v garážovém rocku, hip-hopu nebo popu.
„Vždycky nám dělalo problém určit, co vlastně hrajeme. Je to hard rock? Je to punk? Je to disco? Prostě děláme hudbu. Vždycky připomínám Beatles, kteří dokázali napsat Helter Skelter, což byl v podstatě začátek punku, a pak tu máme Yesterday. Prostě dva naprosto odlišné světy. A nikdo to nerozporuje, protože jsou to Beatles. A troufám si říct, že lidi, kteří nás sledují delší dobu, už si na to zvykli a očekávají to od nás. Je to divoká jízda, u které nikdy nevíte, jak skončí. A ani my to nevíme,“ poznamenává Grahn.
Lucerna? Tam bychom si chtěli zahrát
Z malých klubů pro stovku posluchačů to přes festivalové stage dotáhli do velkých koncertních síní. Z koncertů v Česku na ně udělalo dojem vystoupení ve velkém sále pražské Lucerny.
„Pamatuju si, když jsme poprvé hráli v Lucerna Music Baru, v klubu. Byly tam boční dveře do většího prostoru, velké Lucerny. Bylo tam zhasnuto a zavřeno, ale když jsem tam nakouknul, hned jsem si říkal, jak by bylo skvělé si tam jednou zahrát. A nakonec se to povedlo,“ vzpomíná Grahn.
Celkem před českými fanoušky už hráli patnáctkrát. Česká slovíčka ale nepochytili. „Obvykle to bývá tak, že se nějaká naučíme, ale po večírku se nám všechna okamžitě vykouří z hlavy,“ přiznali.