Praha - Ve třech kopiích jde do kin česko-americký dokument věnovaný kontroverznímu fotografovi Janu Saudkovi. Producenti tak plní požadavek, že snímek musí být minimálně jeden týden v distribuci, pokud chce v některé z kategorií usilovat o Českého lva. Od 3. ledna bude stominutový film režiséra Jana Ziky nazvaný "Jan Saudek - V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu" nasazen do kin ve 13 kopiích.
Saudek před kamerou vystupuje v mnoha rolích, překvapuje a často šokuje. Zikovi, který výsledek označuje za „pravdě podobný film“, šlo o osobní pohled do jeho nitra. Zpovídal ho v jeho žižkovském panelákovém bytě, na chatě v Mokrovratech, u hrobů jeho blízkých, při oslavě 72. narozenin v Divadle Na zábradlí, při pravidelném joggingu v parku i na místech, kde před desítkami let vznikly slavné snímky. Hovořil s ním i při kolorování fotografií a malování obrázků. „Jsou zoufalé, ale lidé z neznámého důvodu chtějí ošklivé věci. Umění je blbost,“ říká Saudek, čelící léta kritice, že jeho díla jsou kýče. Nicméně je prodává a vystavuje po celém světě.
Své dětství v dokumentu charakterizuje jako nejhorší čas života; koncem války byl v koncentračním táboře Luža na území Polska. „Už tehdy jsem zoufale prahnul po ženském klíně,“ přiznává otec čtyř manželských a stejného počtu nemanželských dětí. Jako nevěrný manžel prý nejvíce postrádal právě to, když mu byly opakovaně odnímány. Pikantní záběry filmu s modelkami vznikly přímo při fotografování.
Ačkoli se režisér očividně snažil dostat Saudkovi pod kůži, odstranit jeho oblíbené masky a pózy, za které po celý život ukrývá svou neklidnou a problematickou povahu, po zhlédnutí snímku má divák pocit, že stejně to podstatné zůstalo skryto. Ovšem tam, kde se zdařilo fotografa zklidnit a alespoň škvírkou nahlédnout do jeho neklidného nitra je film působivý, škoda, že těchto chvil je pomálu.
Dokument kombinuje černobílé a barevné záběry s množstvím Saudkových fotek. „Já sám jsem nezajímavý a nepodstatný,“ tvrdí Saudek, což se režisér snaží filmem vyvrátit. Snímek je celkem zručně a zajímavě filmařsky poskládán, na působivosti mu však ubírají dvě hrubé chyby a to první a poslední řežisérsko-ilustrativní záběry: spermie, které narážejí a posléze proniknou do vajíčka a závěrečná proměna ženy v ďábla. Je to zbytečné zjednodušení celé výpovědi nejednoduché osobnosti.
Leccos ve snímku vysvětluje manželka jeho bratra-dvojčete Johana Saudková, syn Samuel, nejmladší dcera Marie, která strávila kvůli závislosti na heroinu 3,5 roku ve vězení, a matka jeho desetiměsíčního syna Matěje Pavlína Hodková. Ke slovu se dostane i expřítelkyně Sára Saudková, která o něm stále mluví jako o Jeníčkovi. „Bojí se lásky, zodpovědnosti a bolesti,“ tvrdí tato jeho manažerka a držitelka práv k prodeji fotografií, která vede podnik Saudek.com.
„Lehce nabyl, lehce pozbyl - po nedlouhý čas jsem byl bohatý muž,“ komentuje to fotograf, jemuž listopad 1989 přinesl slávu i doma a znamenal pro něj volnost při fotografování hlavně milostných scén. Žije prý poměrně skromně, raduje se ze života nezřízenou měrou, ale pořád cítí výčitky.
„Cokoliv uděláte, vždycky toho budete litovat. Netuším, jestli jsem se vůbec něčeho dopracoval, mám o tom vážné pochybnosti,“ říká v závěru filmu dvaasedmdesátiletý fotograf. Zúčastnil se téměř tří stovek výstav, samostatně svá díla vystavoval více než šedesátkrát ve 14 zemích světa. Je držitelem francouzského Řádu za umění a literaturu a koncem 90. let získal ocenění Nadace pro transplantaci kostní dřeně. Stal se totiž nejštědřejším dárcem, když za prodej 68 snímků, které jí věnoval, utržila přes sedm milionů korun.
