Ruskou spisovatelku s tatarskými kořeny Guzel Jachina zajímá zejména sovětská historie dvacátých a třicátých let. Ve svých románech se inspirovala osudem své rodiny. „Skrze tyto malé příběhy je možné poznat širší historii země,“ říká autorka. Diskuse o sovětské minulosti je podle ní nutná, nejen v její zemi, ale i na Západě, kde může pomoct pochopit současné dění v Putinově Rusku.
Nejvíc se obávám izolace Ruska, říká ruská spisovatelka Guzel Jachina
Guzel Jachina hostem Událostí, komentářů (zdroj: ČT24)
Dvacátá a třicátá léta v Rusku, tedy začátek sovětské éry, popisuje Guzel Jachina jako kombinaci života a smrti, kde proti sobě stojí na jedné straně naděje v budoucnost a na druhé zločiny a genocida. Odmítá ale nahlížet historii skrze takzvanou ruskou duši.
„Všechny moje knihy jsou o tom, že v Rusku žijí titíž lidé jako v Evropě, v Americe, a problémy, o kterých píšu, jsou celosvětové, univerzální. Snažím se na příkladu historie ukazovat konkrétní události, ale přesto doufám, že za tím historickým vidíme vrstvu univerzálně lidskou a že ruská duše je spíš mýtem,“ uvedla.
Rodinná historie bestsellerem
Rodačka z Tatarstánu vystudovala scenáristiku v Moskvě. Označení talentu současné ruské prózy si vysloužila po vydání románové prvotiny Zulejka otevírá oči. Napsat knihu ji přiměla smrt její babičky, z jejíž zkušenosti se zatčením a exilem v předválečném Sovětském svazu také vychází. Román se stal světovým bestsellerem, dočkal se i českého překladu, stejně jako následující dvě prózy Guzel Jachiny.
Děti Volhy zasadila do prostředí Povolžských Němců. Postava šulmajstra, ruského Němce Jakoba Ivanoviče Bacha, je inspirována spisovatelčiným dědečkem, vesnickým učitelem němčiny. Jednoduchý a skromný život hlavního hrdiny postupně válcují občanské války, hladomory a kolektivizace.
V nejnovějším titulu Vlak do Samarkandu se vrací ke katastrofálnímu hladomoru v Povolží, během něhož na začátku dvacátých let zemřelo na pět milionů lidí. Jachina vedle rodinné kroniky čerpala i třeba z pamětí tehdejších funkcionářů.
Potřebná diskuse o sovětské minulosti
Svými příběhy chce přispět do upřímné diskuse o sovětské minulosti. „Jsem dosud přesvědčená, že ve společnosti dozrála potřeba znovu zkoumat sovětskou minulost,“ míní.
„Taková potřeba se rozhořela především v devadesátých letech a skutečně lidé velice bouřlivě a vášnivě debatovali. Postupně tento zájem začal opadat, ale teď nastává období nového zájmu, a nevidím to jen ze svého úhlu pohledu, ale poukazují na to objektivní známky. Například největší literární cena, takzvaná Velká kniha, byla v posledních deseti letech udělována právě knihám, které se věnovaly sovětské minulosti, a byly to knihy vydávané v obrovských nákladech,“ dodala.
Sama Jachina je laureátkou tohoto ocenění. Její díla ale tak jednoznačně přijímána nejsou. Reakce se pohybují od chvály za to, že osvětluje tragické zkušenosti etnických menšin v rané sovětské historii, až po kritiku za pokus o „přepisování“ historie.
Autorka ale nadále vnímá diskusi jako prostředek, jak vytěsnit to „sovětské“ z ruského lidu. Za potřebnou ji považuje i po únoru loňského roku, kdy Rusko napadlo sousední Ukrajinu. Guzel Jachina vzápětí invazi veřejně odsoudila. Následoval zákaz uvádět hru podle jejího románu.
„Následky (ruské invaze) pro mě nebyly spojeny s mým konkrétním vystoupením, ale můj život se prostě po únoru loňského roku zásadně změnil,“ vysvětluje. „Měla jsem pocit a stále mám, že můj předchozí život prostě skončil, udělala se obrovská tečka a teď pokračuje něco, co nevím, co je.“
Dialogem proti stereotypům
Nalézt odpověď jí pomáhají i setkání se čtenáři v Evropě. „Je důležité udržovat dialog,“ zdůrazňuje. Když prý v polovině devadesátých let poprvé přijela do Evropy, francouzští studenti se jí vážně ptali, zda jsou v Moskvě medvědi. Podle Jachiny současné nastavení, kdy z Evropy není do Ruska vidět – a naopak –, je živnou půdou pro obnovu stereotypů.
„Nejvíce se obávám izolace Ruska. Ta izolace už teď je a může být ještě větší. A já bych byla ráda, abych se zasadila o to, aby tato izolace nebyla tak silná. Budu ráda, když se objeví pochopení k lidem, kteří prožili totalitní minulost, a také je potřeba lépe porozumět tomu, co se odehrálo před sto lety, protože to, co se odehrává teď, má své kořeny v událostech před sto lety,“ domnívá se.
Například současnou popularitu diktátora Stalina vnímá jako přání jeho obdivovatelů žít v respektované zemi a touhu po sociální spravedlnosti. Za chybu považuje nedostatečnou „destalinizaci“ v devadesátých letech, mimo jiné označením Stalina na legislativní úrovni za zločince. Ze všech těchto důvodů se i její chystaný, čtvrtý román se bude odehrávat v minulosti.