Praha - Dvě stě let na den přesně uplyne 24. dubna od zahájení výuky na Pražské konzervatoři. O významu této po pařížské předchůdkyni druhé nejstarší školy svého druhu na světě a nejstarší ve střední Evropě svědčí i to, že jubileum bylo zařazeno mezi světová výročí UNESCO na rok 2011. Oslavy zahájilo už předloni 200. výročí vydání zakládací listiny konzervatoře, jejímž nejslavnějším ředitelem byl Antonín Dvořák. Vrcholem oslav bude nadcházející vystoupení Symfonického orchestru Pražské konzervatoře na zahájení Pražského jara pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
„Aby hudbu v Čechách zase povznesli…“
Necelé čtvrtstoletí po proslulé mozartovské době Praha zaznamenala značný úpadek úrovně orchestrů i operních společností, v nichž převládali špatně vyškolení amatéři. Proto „aby hudbu v Čechách zase povznesli“, spojili se hudbymilovní šlechtici, mezi nimiž byla jména jako Nostic, Vrtba, Šternberg, Clam-Gallas či Pachta. Na srdci jim ležela výchova orchestrálních hráčů, a tím i zvelebení veřejně provozované hudby.
Jejich provolání z 25. dubna 1808 se stalo přímým impulzem k založení školy a je také považováno za zakládací listinu konzervatoře. V době napoleonských válek však trvalo dva roky, než byla 31. března 1810 ustavena Společnost pro zvelebení hudby v Čechách, jejíž péčí bylo založeno conservatorio (podle italských hudebních škol). Výuka pak byla zahájena 24. dubna 1811.
„Byla to jediná profesionální hudební škola v českých zemích. Na tomto hudebním základě vzniklo posléze celé hudební školství. Konzervatoř vznikla pro výchovu orchestrálních hráčů a postupně se nabalily další obory,“ vysvětlil bývalý ministr kultury Václav Riedlbauch, který na Pražské konzervatoři studoval hru na akordeon a skladbu.
Obory
Nejdřív se vyučovala hra na orchestrální nástroje, později se přidal zpěv (1817), poté klavír, varhanické oddělení a skladba. Až v roce 1919 vzniklo dramatické oddělení, které se po druhé světové válce přeměnilo na DAMU, jednu ze součástí Akademie múzických umění, která převzala a rozšířila úkoly takzvaných mistrovských škol konzervatoře. Na současné konzervatoři se vyučují všechny umělecké obory, včetně populární hudby, kromě tance. Původní taneční oddělení se v roce 1980 stalo samostatnou taneční konzervatoří.
Zlatá éra konzervatoře: Dvořák a jeho žáci
Od prvních desetiletí svého trvání si Pražská konzervatoř získávala zvučné renomé. Její symfonický orchestr provedl například poprvé v Čechách Beethovenovu 9. symfonii, orchestr oceňovali Hector Berlioz, Richard Wagner či Ferenc Liszt. Slávu zdejší české houslové školy šířili světoví virtuosové jako „druhý Paganini“ Josef Slavík, Ferdinand Laub, František Ondříček, Jaroslav Kocian či Jan Kubelík.
Zlatou éru škola zaznamenala na přelomu 19. a 20. století. Ústavem prošla plejáda uměleckých osobností, ať profesorů, či absolventů. Byli mezi nimi Antonín Bennewitz, Otakar Ševčík a především Antonín Dvořák, který v letech 1901 až 1904 stál v čele konzervatoře. „Nijak se do toho nehrnul, měl své práce dost - skládal, dirigoval, jezdil po světě,“ dodává Václav Riedlbauch. Poté, co funkci ředitele přijal, získala instituce ještě větší věhlas. „Dvořák konzervatoř svým jménem zaštítil. To, že v jejím čele stojí taková světově uznávaná persona, ji ohromně posílilo,“ vysvětlil Riedlbauch. (O místo ředitele se, jen pro zajímavost, ucházel i jiný slavný český skladatel - Bedřich Smetana, a to v roce 1866. Tehdejší konkurzní komise však dala přednost řediteli varhanické školy Josefu Krejčímu.)
Mezi Dvořákovy nejznámější žáky patřili skladatelé Oskar Nedbal, Franz Lehár a zejména Josef Suk a Vítězslav Novák. Pedagogicky tu působili také skladatelé Josef Boleslav Foerster, Jaroslav Křička, Alois Hába, dirigent Václav Talich. Studoval tu Rudolf Friml, Bohuslav Martinů, kterého však pro záškoláctví vyloučili, dirigent Karel Ančerl či Rafael Kubelík. Svým talentem se tu prosadil rovněž známý Jaroslav Ježek.
Budovy
Po zahájení prvního školního roku se učilo v bytech profesorů podle osnov vypracovaných prvním ředitelem Bedřichem Dionýsem Weberem. Až na podzim 1811 získala škola střechu nad hlavou a na dlouhá desetiletí se usídlila v dominikánském klášteře sv. Jiljí. V letech 1884 až 1918 sídlila v budově Rudolfina. Poté, co ho přepustila parlamentu, působila nějaký čas v benediktinském klášteře a také v bývalém chemickém ústavu v Trojanově ulici. Nakonec zakotvila Na Rejdišti, kde má adresu dodnes. Budova konzervatoře prošla rozsáhlou rekonstrukcí a nedávno v ní byla otevřena nová koncertní sál (novou hudební síň tak získalo centrum Prahy po více než sto letech) a také divadlo.
Dalších dvě stě let?
Za 200 let své existence konzervatoř vychovala takřka celou českou hudbu. Studovali tu také prakticky všichni nejvýznamnější herci i zpěváci novodobé historie. Současná konzervatoř úspěšně navazuje na slavnou tradici. „Konzervatoř je dobrá věc, i když někteří škarohlídi říkají, že je přežilá. V mezinárodních soutěžích, ať už u nás, nebo v zahraničí, naši studenti - a nejen Pražské konzervatoře, i jinde je úroveň vynikající - obstojí. To je podle mě jasné kritérium,“ domnívá se Riedlbauch.
