Slovo „kokoro“ znamená v japonštině srdce, ale také mysl, duch nebo cítění. A je také názvem románu japonského autora Sóseki Nacumeho. Psychologický příběh o propasti mezi dvěma generacemi by měl pod hlavičkou nakladatelství Vyšehrad vyjít 23. listopadu. Nabízíme z něj ukázku.
Nadějné knižní vyhlídky: Román Kokoro zapadá do propasti v japonské společnosti
Kniha vypráví o mladém studentovi, který se seznámí se profesorem, starším mužem, a jeho ženou. Profesor se straní společnosti a student postupně odhaluje jeho třináctou komnatu, která souvisí s tragickou smrtí učitelova přítele ze studií.
Učitelem byl i sám Nacume. Jako jeden z prvních vystudoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě (tehdy Tokijské císařské univerzitě), kde také později učil. Aby profesorské místo získal, strávil dva roky na studijním pobytu v Londýně. Jenže nuzné podmínky, za nichž se v britské metropoli snažil přežít a nucené i chtěné samotářství, ho poznamenaly spíše negativně. Jen zvýšily jeho podezřívavost vůči lidem, kterou zaselo už dětství v pěstounské rodině.
Kokoro patří k Nacumeho pozdním dílům. Objevují se v něm témata vyplývající z autorova života, jako je jednotlivec a jeho povinnost vůči celku. Román se odehrává na sklonku éry Meidži, jejíž trvání se téměř kryje s Nacumeho životem (1867–1916). Japonskou společnost na přelomu devatenáctého a dvacátého století rozdělovala propast, kterou mezi starší a mladší generací vytvořily nástup moderního světa a sílící vliv západní civilizace.
Ukázka z knihy
Její empatie a porozumění na mě udělalo dojem. Nemohlo mi současně ujít, že se nechová jako typická japonská žena dle starých pořádků. Přesto nepodlehla současné módě a nepoužívala takzvaná nová, moderní slova.
Byl jsem neuvážený mladík, který dosud neměl s bližším jednáním se ženami žádnou zkušenost. Jako muže mě ženy instinktivně přitahovaly. Byly ovšem jen nejasnými objekty mých snových tužeb, které jsem vnímal se stejným rozechvěním jako pohled na nedosažitelná oblaka na jarní obloze. Proto když jsem stanul před skutečnou ženou, nastal často v mých emocích náhlý zmatek. Místo aby mě dotyčná stojící přede mnou z masa a kostí přitahovala, cítil jsem v té chvíli vůči ní naopak odpor. S profesorovou paní to však takové nebylo. A málokdy se stalo, že by mezi námi došlo k nedorozumění způsobenému rozdíly v myšlení a v komunikaci mezi muži a ženami. Zapomínal jsem a nevnímal, že mluvím se ženou. Měl jsem ji zkrátka za upřímného, poctivého znalce profesorovy povahy a svého spojence.