Historická fakta, ale i emoce se snaží zprostředkovat výstava, která se věnuje stoletému soužití Romů a české majority. Na Staroměstské radnici provede návštěvníky životem romské menšiny od první republiky až po současnost. Výstava je prvním projektem nového spolku Muzeum romského národního obrození. Podle jeho spoluzakladatele, hudebníka Vojtěcha Lavičky, je cílem instalace znovu rozproudit celospolečenskou debatu a připomenout, že Romové mají co nabídnout českému státu, jehož jsou součástí.
Na výstavu zve plakát, kde jsou vyobrazeny černé vrány a bílá holubice. Co symbolizují?
Jde o výsek z většího obrazu, kde kupodivu Romy zobrazují bílé holubice a většinu naopak ti tmaví, útoční ptáci. Je to metafora toho, že Romové se neustále, napříč různými obdobími potýkali s nevraživostí.
Co chce výstava ukázat?
Smyslů výstavy je více a souzní trochu i s tím, proč vzniklo Muzeum romského národního obrození. O Romech se toho pořád poměrně dost píše v negativních konotacích, ale s Romy je spojeno i spoustu kladných, zajímavých věcí a myslím si, že inspirativních. Tedy chceme ukázat, co můžeme ostatní společnosti nabídnout, seznámit lidi také s naší historií.
Zároveň míříme do našich řad, protože Romové by měli být hrdým národem, obzvlášť v Evropě, která se hodně nacionalizuje, a je důležité vědět, proč mám být hrdý a co je na romském národu skvělého. A skvělé je, že jsme svobodní a mírumilovní. Což u ostatních národů ne vždycky je.
Výstava je rozdělena do pěti částí, začíná dobou první republiky. Jak se tehdy Romům žilo?
Úplně jinak než všem ostatním. Romové v první republice nebyli nikdy rovnoprávnými občany. Měli speciální průkazy totožnosti, tzv. cikánské legitimace, kde museli mít otisky prstů. Měli omezený pohyb, měli zákaz vstupu do měst. Snaha o integraci byla ojedinělá. První republika tedy nebyla moc šťastné období pro Romy. To se na výstavě návštěvníci také dozvědí, třeba z fotografií Josefa Kolarčíka-Fintického.
Situace Romů se ještě zhoršila za druhé světové války, jak připomíná druhá část výstavy. Předpokládám, že se v ní lidé dozvědí o koncentračních táborech pro Romy v Letech u Písku ale i třeba v Hodoníně u Kunštátu, který je možná méně známý.
Pojali jsme toto období trochu jinak – spíš jako zážitkovou část. Dneska když si sednete ke Googlu a budete chtít něco zjistit o Letech u Písku, je to otázka chvilky. Ale my se snažíme přenést tu emoci, kterou lidé v koncentračních a internačních táborech zažívali. Vytvořili jsme proto „tunel smrti“, kde mají návštěvníci možnost zažít pocit stísněnosti a obavy o vlastní život.
Třetí část se věnuje období komunismu, kdy na Romech probíhaly doslova sociologické experimenty. Co konkrétně se dělo?
Lidé se hromadně stěhovali. V padesátých letech se osidlovaly Sudety, bylo potřeba, aby tam někdo pracoval, takže pobíhali náboráři po východním Slovensku a snažili se přetáhnout východoslovenské Romy do Čech, což se dařilo. V roce 1965 kvůli zákonu o rozptylu a poměrném zastoupení obyvatelstva ve všech okresech se opět stěhovalo, bylo dokonce přesně dané, z kterého kraje do kterého kraje. To zpřetrhalo rodinné vazby. Pak jsou tady zvláštní školy, kvůli nimž vyrostl národ nekvalifikované pracovní síly, protože více než osmdesát procent dětí do nich chodilo.
Je toho mnoho a každý socialistický experiment nás uvrhl o něco níže. Možná jsme si trošku polepšili materiálně, měli jsme práci a už jsme netrpěli hlady, ale z hlediska mentálního rozvoje to byl naopak krok dolů.
Po roce 1989 dostali Romové možnost se více zapojovat do společnosti. Tomuto období je věnována největší část výstavy.
Devadesátá léta nabídla hned několik historických milníků. Především jsou Romové poprvé zastoupeni v zákonodárném sboru – ve Federálním shromáždění. Romská občanská iniciativa měla osm svých poslanců. Vznikla katedra romistika, působila druhá generace romských literátů, rozvíjela se romská hudba. Zkrátka skutečné romské národní obrození.
Po roce 2000 pak ale přichází jistý útlum, a je načase opět nastartovat společenské změny a říct: My Romové jsme tady, my vám máme co dát, chceme se zajímat o svůj osud i osud celého českého národa, českého státu, protože my jsme jeho součástí.
Jak bude výstava pokračovat po skončení v Praze?
Nechceme být muzeem kamenným, chceme být muzeem živým, které bude putovat tak, jako Romové vždycky putovali. Chystáme výstavy v Ústí nad Labem, Liberci, Ostravě a už od Romů z různých regionů přicházejí další žádosti. Takže věřím, že příští rok budeme vystavovat i na Slovensku, kde je o projekt veliký zájem.
