Muzikál o prostořeké květinářce, z níž se profesor fonetiky rozhodne vychovat pravou dámu, patří k oblíbeným titulům už od svého premiérového uvedení před pětašedesáti lety, kdy se stal trhákem. Popularitě pygmalionského příběhu ještě napomohla filmová adaptace s Audrey Hepburnovou. Pro ni samotnou to ale už taková sláva nebyla. S více než ročním zpožděním se nyní My Fair Lady dostala na prkna plzeňského Divadla J. K. Tyla.
Uvedení My Fair Lady musel plzeňský soubor kvůli protipandemickým opatřením několikrát odložit. Jednu z nejpopulárnějších muzikálových klasik před diváky konečně odehrál 11. června, slavnostní premiéru před snad už plně obsazeným hledištěm si ale schovává až po prázdninách.
Na jeviště Tylova divadla se květinářka Líza Doolittleová vrací po téměř dvaceti letech. Chudou holku, která se živí prodáváním květin na ulici, potká zdánlivé štěstí. Pod svou střechu ji vezme profesor fonetiky Henry Higgins. Kvůli sázce i tak trochu z vlastní domýšlivosti se rozhodne udělat z prostořeké dívky, která mluví, jak jí zobák narostl, kultivovanou dámu. Líza dělá pokroky, ale zároveň jí čím dál více vadí její role pokusného králíka.
Emma Thompsonová: Hepburnová je zastydle sladká
My Fair Lady se řadí ke klasickým muzikálům a i autorům plzeňského nastudování se jakákoliv aktualizace jeví nesmyslná. „Titul má oporu v chytrých a vtipných dialozích, i přes jistou dobovost je v lidských vztazích trvalý a velmi břitký,“ poznamenává režisér Marek Němec.
Autor scény a kostýmů Marek Cpin přiznává, že My Fair Lady navrhl tak, jak si ji všichni představují, tedy „ve starých dobrých časech“ edwardiánské Anglie. Chtěl tak dostát estetice nejznámější filmové adaptace tohoto příběhu. Tu natočil v roce 1964 George Cukor (Malé ženy, Jih proti severu, Zrodila se hvězda) s Rexem Harrisonem a Audrey Hepburnovou v hlavních rolích.
Snímek, který americká akademie ocenila osmi Oscary, se stal nestárnoucí klasikou, ovšem ne pro každého. „Ten film nijak zvlášť nemiluju,“ přiznala například před více než deseti lety herečka a scenáristka Emma Thompsonová britskému listu Daily Telegraph. „Audrey Hepburnová mi připadá neskutečně sentimentální, rozmarná a bez vtipu. Je to ta prudérní, zastydlá sladkost bez jakéhokoli náznaku sarkasmu. A to není pro mě,“ prohlásila.
A na adresu herecké ikony ještě dodala, že neumí zpívat ani doopravdy hrát. Pokud jde o herectví, američtí akademici by s Thompsonovou asi úplně nesouhlasili vzhledem k tomu, že Hepburnová v době natáčení už měla Oscara za Prázdniny v Římě a na další čtyři byla pak ještě nominována. Se zpěvem herečce ale producenti příliš nevěřili, místo ní ve filmu zpívá sopranistka Marni Nixonová.
Do Audrey Hepburnové se Emma Thompsonová pustila coby scenáristka plánovaného remaku My Fair Lady. Lízin příběh chtěla pojmout více feministicky. „Ano, mám tu drzost říct, že tohle je velmi vážný příběh o zneužívání žen v určité době naší historie. A děje se to i dnes. Ano, samozřejmě, je to úžasný muzikál, ale podívejme se také na to, co nám doopravdy říká o světě,“ prohlásila.
V nové verzi měla „sladkou“ Hepburnovou nahradit nejprve Keira Knightleyová, poté Carey Mulliganová, v roli profesora Higginse se uvažovalo o Hughu Grantovi či Rupertu Everettovi. K první klapce ale zatím vůbec nedošlo.
Reklamní letáky nelhaly
Poslední Lízou Doolittleovou tak na plátně pořád zůstává Audrey Hepburnová. Úspěch filmového muzikálu už předznamenala popularita divadelní hry, z níž filmový scénář vycházel. Premiéru měla o osm let dříve na Broadwayi. Kus z pera libretisty Alana Jaye Lernera a skladatele Fredericka Loeweho měl při zkušebních inscenacích sice slušnou odezvu, na hit to ale nevypadalo.
Očekávání sukcesu mírnilo také obsazení. Rex Harrison v roli profesora nebyl sice žádný herecký zelenáč (o rok dříve byl nominován na Oscara za roli Caesara ve výpravném filmovém příběhu o Kleopatře), ale do muzikálu ho obsadili poprvé. Lízu ztvárňovala talentováná, nicméně nijak známá Julie Andrewsová.
Z My Fair Lady se ale rychle stal vyprodaný trhák. V New Yorku se hrála déle než cokoli předtím, celkem 2717krát, londýnská inscenace si pak nevedla o nic hůře. Recenze vynášely perfektně vystižené charaktery postav, písně, kostýmy, choreografii i herecké výkony.
„Reklamní letáky nelhaly. My Fair Lady je nádherná show. Rex Harrison jako profesor Higgins a Julie Andrewsová v roli Lízy zvládají své party s lehkostí a na nejvyšší úrovni,“ nešetřil chválou ani obávaný kritik Brooks Atkinson v The New York Times.
„Andrewsová si Oscara zasloužila“, Hepburnová ne
Co bylo dobré pro prkna, nemuselo být podle producentů ale dost dobré pro plátno. Zatímco Harrisona do pozdějšího filmového muzikálu obsadili, Andrewsovou ne. Přednost dostala známější tvář Audrey Hepburnové.
Andrewsová ovšem litovat nemusela. Taktéž v roce 1964, kdy měla premiéru My Fair Lady, se objevila v titulní roli filmového muzikálu Mary Poppins. Pohádková chůva jí vynesla prvního Oscara (dalšího přidala hned o rok později, opět za muzikál – Za zvuků hudby). Někteří zlatou sošku vnímali jako zadostiučinění pro podceněnou herečku. Větší tím spíš, že Hepburnová z tohoto „souboje“ vyšla naprázdno, na Oscara za filmovou Lízu nebyla ani nominovaná.
„Andrewsová si Oscara zasloužila. Měla jsem radost za ni. Opravdu. Podle mého názoru pokládal celý svět její ocenění za projev božské spravedlnosti,“ prohlásila Audrey po letech ne bez stopy hořkosti. Nepřející si jistě užili i chvíli, kdy na pódium doprovodila Rexe Harrissona, aby si – na rozdíl od ní – převzal Oscara za herecký výkon. Filmový i divadelní Higgins se snažil kyselost okamžiku srazit diplomatickým prohlášením, že správně by si měl se svou kolegyní prestižní cenu rozpůlit.
Satirický tón G. B. Shawa
Ani broadwayský muzikál nebyl úplně původním námětem. Vytěžil divadelní hru anglického dramatika irského původu George Bernarda Shawa. Jeho Pygmalion se od My Fair Lady ale lišil mimo jiné koncem. Zatímco představení nechávalo konec otevřený, Hollywood divákům dopřál jednoznačný happy end.
Shaw se jako scenárista podílel i na filmové verzi své hry, ovšem ne té slavné z šedesátých let, ale britské z roku 1938, za adaptovaný scénář (spolu s Cecilem Lewisem, Ianem Dalrymplem a W. P. Lipscombem) dokonce obdržel Oscara.
My Fair Lady totiž zdaleka nebylo prvním zpracováním Shawova Pygmaliona. Tři vznikly už ve třicátých letech. Práva na filmovou adaptaci se jako první podařilo získat německým tvůrcům, poté nizozemským. Až pak následovala britská s dramatikovou osobní účastí.
Všichni tito „Pygmalioni“ se víc drželi Shawova satirického tónu a společenské kritiky. Experiment, založený na sázce o duši přímočaré dívky, odhaluje pokrytectví, předsudky a problémy ustupující viktoriánské éry. Na divadle se Shawova hra uváděla od roku 1913, dřív jí dokonce vidělo pražské publikum než domácí anglické. Londýnské nastudování mělo tak trochu nádech skandálnosti – kvůli jadrným výrazům, které zaznívaly na jevišti z úst ještě neotesané Lízy.
Až k antickým bájím
Ani Shawova hra ovšem nestála na počátku příběhu o ženské metamorfóze. Štafetu námětu převzal z epické básně Proměny římského poety Ovidia. Ten zase čerpal z antických bájí a pověstí. Mimo jiné z příběhu o kyperském sochaři Pygmalionovi, který vytvořil sochu tak krásnou, že se do ní sám zamiloval. Uprosil tedy bohy, aby dívku oživili a oženil se s ní.
V Shawově moderním Pygmalionovi už není hlavním sdělením všemocná síla lásky, přestože svou hru označil za „romantickou“. Ovšem s ironií jeho tvorbě vlastní.
Oblíbený kastrát
Když byla My Fair Lady uvedena v československé premiéře (mimochodem ve stejném roce, kdy vznikl americký film), stranili oficiální kritici Shawově pojetí Pygmalionova příběhu. O muzikálu Hudebního divadla Karlín psali jako o „kastrátu“ komedie od význačnějšího dramatika. Nicméně My Fair Lady se i v Česku divácky dařilo podobně jako jinde – inscenována už byla čtyřiadvacetkrát.
My Fair Lady nemá na pygmalionský příběh copyright. Literárních, divadelních i filmových vyprávění postavených na podobných proměnách by se s jistou dávkou velkorysosti našlo mnoho. Od Světáků po Pretty Woman. Pygmalionovo jméno se také dostalo do označení sebenaplňující předpovědi. Tedy efektu, kdy očekávání, že se něco stane, vede člověka k chování, které takové proroctví spíš naplní.
