Národní divadlo moravskoslezské nastudovalo hru, která budí v Polsku i deset let po premiéře velké vášně a hraje se jen sporadicky. Drama Naše třída současného polského autora Tadeusze Słobodzianka je totiž inspirováno masakrem, k němuž došlo za druhé světové války v městečku Jedwabne. Tehdejší pogrom i divadelní hra ukazují, čeho všeho jsou lidé schopni, když jim jde o přežití.
Může se člověk poučit z nelidskosti? V Naší třídě soused vraždí souseda
3 minuty
Hra Naše třída se vrací k masakru v Jedwabném
Jedwabne, nevelké městečko v severovýchodním Polsku, se stalo po vypuknutí světového konfliktu součástí územního přetahování mezi Říší a Sovětským svazem. V září bylo krátce obsazeno Němci, poté bylo předáno Sovětům, které místní Židé vnímali jako zachránce, zatímco (katoličtí) Poláci byli Sověty potlačováni.
Když pak Němci v létě 1941 při invazi do Sovětského svazu opět Jedwabne zabrali, stala se tato změna obci s více než šedesáti procenty židovských obyvatel osudnou. Místní Poláci, pod nátlakem německé propagandy, za údajnou kolaboraci se sovětskými okupanty zavraždili na 340 Židů. Většinu z nich – muže, ženy i děti – upálili v tamní stodole.
Když vraždí „zcela normální lidé“
Po válce sice bylo dvanáct Poláků odsouzeno za napomáhání hromadné vraždě, nicméně až do roku 2000 si lidé mysleli, že masakr iniciovali Němci. Tento výklad popřela kniha Sousedé od historika polského původu Jana Tomasze Grosse. V Polsku vzbudila poprask a masakr v Jedwabne je zde dodnes bolavým tématem. Gross totiž napsal, že vraždění bylo dílem místních Poláků, „zcela normálních lidí, montérů, ševců, rolníků, starosty, prostě všech“.
Jeden aspekt hry zkoumá podstatu zvířeckosti, nelidskosti v člověku. Čeho všeho je schopen a k čemu ochoten, když se dostane do skutečně mezní situace, kdy začne řešit, že mu jde o přežití a že si musí zachránit krk.
Otázku, jak se může soused obrátit proti sousedovi, zkoumá hra na osudech deseti spolužáků, Poláků i Židů. Dávno mrtví aktéři se potkávají ve třídě a navzájem si vyprávějí o svém životě i smrti. Scénografie Milana Davida pojala třídu jako staré kino, tři řady omšelých sedaček evokují Zeď nářků.
Může se stát
Inscenace s podtitulem „nedávná historie ve čtrnácti lekcích“ podle tvůrců dobře zapadá do dramaturgie aktuální sezony. V ní se činohra NDM snaží – prostřednictvím děl klasiků minulého a předminulého století, ale i novodobých textů – podat komplexní obraz o současné společnosti.
„Naše třída je mementem, které se může stát,“ domnívá se režisér Janusz Klimsza. „Může se to stát i naší generaci nebo generaci našich dětí. Protože mám pocit, že jsme v jakémsi historickém bodu zlomu a ten čas, který nás může prověřit, může nastat.“
Naše třída (NDM)
V české premiéře Naši třídu uvedlo v roce 2012 už neexistující pražské Divadlo Komedie. Více než rok má hru na repertoáru také brněnské Divadlo Polárka. Jak v Brně, tak v Ostravě uvádějí Naši třídu s poznámkou, že je vhodná pro publikum od patnácti let.
