Polsko - Během druhé světové války byli Židé systematicky vražděni nacistickým režimem, někdy se antisemitských zločinů dopustili i místní obyvatelé z okupovaných zemí. Takový byl i případ z polského městečka Jedwabne, kde místní Poláci 10. července 1941 zavraždili 340 Židů v místní stodole. To se stalo několik dní poté, co Jedwabne, které patřilo od září 1939 sovětům, obsadili koncem června 1941 Němci. Podle některých zdrojů zaplatilo několik set Židů životem za údajnou kolaboraci se sovětskými okupanty mezi zářím 1939 a červnem 1941.
Na 340 Židů zabili místní Poláci v Jedwabném
Začátkem minulého desetiletí se kolem tohoto pozapomenutého případu rozpoutaly v Polsku vášnivé diskuse. Zejména poté, co v roce 2000 vyšla kniha amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse Sousedé, která popřela několik desetiletí uznávaný výklad o tom, že Židy zavraždili v Jedwabném němečtí nacisté. Gross napsal, že vraždu spáchali místní Poláci, „zcela normální lidé, montéři, ševci, rolníci, starosta, prostě všichni“, zatímco Němci masakru pouze přihlíželi.
Role obětí, na kterou byli zvyklí…
Mnoha lidmi v Polsku knížka otřásla. Neukazovala Poláky v roli obětí, na kterou byli do té doby zvyklí, nýbrž pachatelů. Někteří Poláci se snažili oživit mýtus o tom, že Poláci proti Židům neútočili pro jejich původ či bohatství, ale kvůli jejich údajnému spojení se sovětskými bolševiky.
Jiní zase připomínali, že na 100 tisíc polských Židů bylo před holokaustem zachráněno jen díky obětavé pomoci Poláků, z nichž 2 000 za svou obětavost zaplatilo životem. Ostatně mezi Spravedlivými mezi národy, což je izraelský termín označující lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holokaustem, je nejvíc Poláků, téměř 6 200.
Masakr mohl být vyprovokován
V březnu 2001 tehdejší polský primas Józef Glemp veřejně odsoudil účast Poláků na masakru a tehdejší prezident Aleksander Kwaśniewski se u příležitosti 60. výročí této události jménem svých krajanů Židům omluvil.
Institut národní paměti (IPN) v červenci 2003 identifikoval 340 obětí masakru v Jedwabném. Gross ve své knize uváděl až 1 600 mrtvých. Podle IPN spáchalo tento zločin nejméně 40 obyvatel polské národnosti z Jedwabne a jeho okolí. Zpráva IPN tak potvrdila informace Grosse a nevyloučila, že na místě masakru byli i Němci, kteří činu přihlíželi.
Gross v knize nevyloučil, že masakr mohl být vyprovokován místními dvěma agenty sovětské tajné služby před německou okupací Zygmuntem Laudaňským a Karolem Bardoněm, kteří vyzývali k násilí na Židech.
Německá propaganda
V Jedwabném se Židé začali usazovat v 18. století, v roce 1921 jich zde podle sčítání žilo na 750, což bylo asi 62 procent obyvatel malého městečka. Oblast kolem Jedwabného byla v září 1939 krátce obsazena Němci, pak byla předána sovětům, kteří ji ztratili na Němcích v létě 1941, ale znovu ji obsadili o několik let později.
Místní Židé vítali sověty jako své ochránce, naproti tomu Poláci byli tvrdě potlačováni. Po nacistické invazi do SSSR 22. června 1941 se rozjela v těchto oblastech německá propaganda, podle které pomáhali místní Židé při sovětských zločinech.
Pomník na paměť obětem masakru
Rabína donutili vést procesí
Místní starosta Marian Karolak dal spolu s četnictvem ráno 10. července 1941 rozkaz, aby se na náměstí shromáždili všichni Židé z Jedwabného a okolních obcí. Zde byli biti. Pak rozkázali mužům svrhnout sochu Lenina, postavenou za vlády sovětů.
Místního rabína pak donutili vést procesí asi 40 mužů do předem vyprázdněné stodoly, kde byli všichni zabiti. Dalších asi 300 židovských mužů, žen a dětí nahnali do té samé stodoly, kterou zamkli, polili leteckým benzinem a zapálili. Masakr nikdo nepřežil, pozůstatky byly pohřbeny ve dvou masových hrobech ve stodole.
Za zločin z Jedwabného polské soudy v letech 1949 a 1950 odsoudily 12 Poláků za to, že při hromadné vraždě pomáhali. Jeden dostal trest smrti, ostatní od osmi do 15 let vězení. Soud ale nevyjasnil všechny okolnosti tragédie, chyběly informace o podílu okupačních německých jednotek.
Podobné pogromy
Na místě stodoly, kde byl masakr spáchán, dnes stojí pomník na paměť obětem masakru. Polská veřejnost se začala o některých válečných a poválečných zločinech dozvídat pravdu až po pádu komunistického režimu. Kromě masakru v Jedwabném je takovým případem pogrom v Kielcích z července 1946. Tento pogrom nebyl ale jedinou podobnou událostí v poválečném Polsku, protože od konce války do roku 1946 zde bylo údajně zabito až 2 000 Židů.
Synagoga