Bývalý horník Jaroslav Vávra má dvě vášně – rychlá auta a svou přítelkyni, autokrosovou řidičku. Jejich snahu o vítězství nejen na dráze, ale i v pomyslném závodě o štěstí sleduje dokument Láska pod kapotou. Snímek Mira Rema po premiéře na festivalu ve Varech vstupuje 16. září do kin. Vznikl v koprodukci České televize.
Miro Remo chtěl – po dokumentech o návratu vězňů do „normálního“ života či o zpěvákovi Richardu Müllerovi – natočit film z prostředí automobilových závodů. „Vůbec jsme nevěděli, kdo bude hlavním hrdinou, měli jsme ale podmínku, že hledáme někoho, kdo bude doslova žít jako o závod. Tedy že bude nejen závodit na dráze, ale i v životních peripetiích,“ podotýká k hledání protagonistů.
Tímto způsobem narazil na Jaroslava Vávru z moravsko-slovenského pohraničí. Bývalého horníka, který ale chtěl být mechanikem. Jaroslavův život zaznamenával dokumentarista tři roky. „Chvíli vám trvá, než člověka obsáhnete,“ vysvětluje.
Jedeme dál
Jaroslav přiznává, že zpočátku bral filmování jako hec a srandu. Kameru prý vůbec nevnímal, protože se ponořil do práce. Remo do filmu zachytil i Jaroslavovy nejbližší. S přítelkyní Jitkou, školní láskou, Jaroslava spojuje láska k autům a závoděním. Pro oba je svět motorů po různých životních kotrmelcích možnost „jet dál“.
Jaroslav po revoluci začal podnikat. „Zpočátku se mu i dobře dařilo, ale nakonec ho dostihla odvrácená strana raného kapitalismu a stejně jako mnozí další se nedokázal plně zorientovat v novém, zuřivě se proměňujícím světě, kde o všem rozhodovaly peníze. Z posledních sil bojoval proti svým dluhům, ale v boji, v němž vzal spravedlnost do svých rukou, ztratil mnoho sil. Odnesla to jeho rodina. Situace se tam v obtížném období destabilizovala a vztahy se vyhrotily, až se rozvedl. Bohužel také ztratil kontakt se svými dětmi,“ nechává Remo nahlédnout do příběhu hlavního aktéra.
Matka glosátorka
Třetí zásadní postavou dokumentu je Jaroslavova matka. Život svého padesátiletého syna svérázně glosuje; podle tvůrců s humorem, který by obstál v komediích o rodině Homolkových nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntág.
„Starší ročníky mají někdy pocit, že nemají co ukázat, že tento svět už pro ně skončil, ale já mám pocit, že do filmu přinesla velký nadhled a obrovskou dávku humoru, a ve frustraci, která se tam často objevuje, je takovým osvěžením,“ říká o paní Vávrové filmař.
Běžní lidé s běžnými problémy
Dodává, že Láska pod kapotou je filmem o běžných lidech s běžnými problémy, „daleko od světa celebrit a nabubřelého světa slávy“. Hlavní hrdinové se nicméně do světel reflektorů dostali. V závodním autě a kombinézách přijeli k červenému koberci na festivalu v Karlových Varech, kde se dokument promítal v hlavní soutěži.
„My to tak nevnímáme,“ reaguje Jaroslav Vávra na slávu spojenou s uvedením dokumentu. I když festivalovou atmosféru si prý velmi užil. „Jsme na jižní Moravě, pořád se tu pracuje. Momentálně nám to asi ještě nedošlo,“ dodává.
Z veškeré pozornosti ale přece jen nadšený není. „Novináři mi nevadí, mně pak spíš vadí, že vás kritizuje někdo, kdo neumí ani přibít hřebík. Nebo když o vás někdo napíše, že jste frustrovaný, to není vůbec pravda. Pro mě jsou frustrovaní lidi ti, co to píšou,“ prohlašuje.
Lásku pod kapotou už podle svých slov viděl několikrát. „Myslím, že se to povedlo, je to takový životní torzo,“ zhodnotil. Dokumentarista Miro Remo doplňuje, že diváci mají čekat úsměvný film, ve kterém ale nechybí drama.
