„Dosti Wolkera! Dostal se do čítanek. Dává se u maturit. Dohořela jeho buřičská ožehavost,“ zpochybňoval v roce 1925 text uveřejněný v revue Pásmo odkaz Jiřího Wolkera. Nedlouho po básníkově předčasné smrti, od níž 3. ledna 1924 uplynulo rovné století. Wolkerova tvorba se stala synonymem pro proletářskou poezii, byť v době, kdy by komunistická ideologie básníkovu představu už možná nenaplňovala, a přestože on svým původem proletářem příliš nebyl.
Vymezení proletariátu coby dělnické třídy vykořisťované kapitalisty a buržoazií rodina Jiřího Wolkera neodpovídala. Otec Ferdinand pracoval jako pokladník vídeňské banky Wiener Bankverein a později, když splynula s českou bankou Union, dosáhl dokonce i funkce ředitele. Emancipovaná matka se angažovala v nejrůznějších spolcích, přednášela a recitovala, psala do novin a časopisů. Jiří trávil čas ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce, učil se šermovat a jezdil na skautské tábory. Zakladatel Junáka Antonín Benjamin Svojsík později líčil, jak si mu Wolker stěžoval, že mu u oběda chybějí řízky.
Rozmazlený ale Jiří nebyl, jak by se z tohoto popisu mohlo zdát. Otec výchovu svého syna podle všeho vedl poměrně přísně, zvláště pokud jde o peníze. Když Wolker na přání rodičů, aby si zajistil dobré bydlo, začal studovat v Praze práva, snažil se vyhýbat pro něj nepříjemným žádostem o peníze, i když se mu nedostávalo financí.
„V korespondenci Jiřího Wolkera s rodiči se velice často objevují momenty, kde Wolker vysvětluje, za co utratil peníze, proč žádá o další. Musel vše doložit a položka na různé výdaje, to jest na to, co si udělal pro svou radost, tam bývá většinou velice malá,“ uvedla v dokumentu Den se mi v rukou přelomil z cyklu Příběhy slavných literární historička Renata Ferklová.
Přednášky, absint a básně
Vštěpená zodpovědnost Wolkerovi nedovolila přípravu na budoucnost v advokacii šidit, zároveň docházel ještě na literární přednášky, které na Filozofické fakultě vedl F. X. Šalda nebo Zdeněk Nejedlý. Do rozpočtu si přilepšoval doučováním češtiny.
Nicméně zároveň si podle pamětníků uměl vychutnat život. Přítel Edvard Valenta ho popsal jako „překrásného jinocha, vysokého, se zvlněnými kaštanovými vlasy, vystupováním, kterému se říkalo šlechtické, a už tenkrát byl nejlíp oblečeným mužem v celém Prostějově“, odkud budoucí básník pocházel. Vítězslav Nezval, s nímž a také s Jaroslavem Seifertem a dalšími mladými literáty Wolker chodil po kavárnách, vzpomínal, že Jiří pil „absint žlutý“, kdežto on „o dva tři roky později píval absint zelený na počest své Musy, paní se zelenýma očima“.
S literárními pokusy začal Wolker už na prostějovském gymnáziu, v roce 1921 pak debutoval sbírkou Host do domu (k níž byla v pozdějších vydáních přiřazena Apollinairovým Pásmem inspirovaná skladba Svatý Kopeček). Název Host do domu původně pro své verše zamýšlel Wolkerův spolubydlící z dob studií Zdeněk Kalista, ale pak si tituly svých prvotin prohodili, takže Kalistova sbírka se jmenuje Ráj srdce, což byl původně Wolkerův nápad.
Jak spojit dělnickou pěst s křídly andělů
Na hrůzy nedávno skončené první světové války odpovídají oba mladí básníci oslavou prostých darů života a jeho všednosti, třeba poštovní schránky. „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, / protože všichni nakládají s nimi, / jako by nežily, / a ony zatím žijí a dívají se na nás,“ nabádal Wolker v později často citovaných verších.
Časté jsou také odkazy ke křesťanství a k evangeliím, které vyjadřují soucit s trpícími. Kalista patřil ke katolickým básníkům, jako historik se řadil ke znalcům barokní kultury. Své znalosti ale mohl předávat až na sklonku šedesátých let. Po únoru 1948, kdy otěže moci ve státě pevně uchopili komunisté – protežující mimo jiné Wolkerovu poezii –, byl v procesu s katolickou inteligencí poslán na patnáct let do vězení. Propuštěn byl nakonec v roce 1960.
Podle vzpomínek Jaroslava Seiferta mělo přátelství s Kalistou na Wolkera vliv i v jeho politickém smýšlení. „Byl to Kalista, který temperamentního, ale vážného studenta, příslušníka mladé generace strany národně demokratické, kde byl organizován i jeho otec, převedl na politickou levici,“ tvrdí Seifert ve svých memoárech Všechny krásy světa.
Od jiných se pak podle pozdějšího nobelisty dostávalo Wolkerovi, stejně jako jemu, rad, aby se přestal pokoušet „spojit dělnickou pěst a Lenina s křídly andělů“. Z římskokatolické církve vystoupil Wolker v roce 1921, a naopak se zajímal o vstup do komunistické strany.
V rodném městě se podle jeho matky setkal takový krok s nepochopením. „Býti socialistou znamenalo v Prostějově v těch letech určité deklasování a býti komunistou bylo pak přímo vyhoštění z řad tehdejší společnosti. Jiří byl označen jako zuřivý bolševik,“ popisovala.
Dělník krásy nového světa
Vize komunismu zasáhla po válce mnoho českých autorů. Literární historička Renata Ferklová k jejich motivaci uvedla: „Měli velmi silně vyvinutý cit pro sociální spravedlnost, to byla spíše představa jakéhosi všelidského sbratření, solidarity s ostatními lidmi, kteří trpí, kteří jsou v bídě.“ S novou generací vznikají nové básnické směry, především poetismus a také proletářská poezie, jejímž patronem se Wolker – chtě nechtě – stal.
Typickým příkladem je jeho druhá, a poslední, sbírka Těžká hodina z roku 1922. Titulní báseň tematizuje přerod chlapce v muže. Obraz srdce z Hosta do domu nahrazuje Wolker obrazem rukou, tedy dělnické práce; pokoru střídá nutnost boje se starým řádem, čteme v publikaci Česká literatura od počátků k dnešku. Wolker oslovuje čtenáře sociálními baladami, v nichž „z fabrik a podkroví dělníci jdou, / tvrdost životů jejich jim padla do rukou“.
Už za Wolkerova života se objevily rozpory, jak návaznost takových veršů na politiku vnímat. Například podle kritika A. M. Píši spojuje nejmladší básnickou generaci (k níž sám patřil) s komunismem to, že jedince pojímají jako součást kolektivu a směřují k novému řádu společnosti. Oproti tomu Píšův starší kolega Arne Novák umění s komunistickou tendencí odmítl. „Těsným jehlovým uchem třídního a politického stranictví vcházejí do božího království umění jenom velbloudi,“ napsal.
Umělci, jejichž poezie se rozebírala, svůj postoj vyjádřili manifestem Proletářské umění. „Proletariát jsou dělníci nového světa. Umělci chtějí být dělníky nové krásy v něm,“ prohlásili v textu, který za své literární souputníky přednesl Jiří Wolker.
Pro krásu nového světa pracoval i po smrti, která přišla 3. ledna 1924 po marné léčbě tuberkulózy. „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět / a pro spravedlnost jeho šel se bít. / Dřív než moh' srdce k boji vytasit, zemřel – mlád dvacet čtyři let,“ napsal si do svého vlastního epitafu.
Dosti Wolkera!
Spor o Wolkerův odkaz se objevil záhy. V roce 1925 v revue Pásmo, za níž stál avantgardní básník a kritik Artuš Černík, vyšel text s výzvou v názvu: Dosti Wolkera! Ohrazuje se proti jeho povýšení na národního básníka.
„Byl prý posledním velikým špatným básníkem – ideologickým. Jeho smrt mu zabránila, aby se stal dobrým. Měšťák cucá dnes z této nemilé příhody ctnost. Vytvářel prostě a se vší tvůrčí naivností nové lidství, proto jsme ho milovali, nevytvořil však nového tvaru. Těsně za ním počíná opravdu nové a velké umění,“ nepochybují pisatelé, k nimž kromě Černíka patřil ještě básník František Halas a marxistický literární teoretik spojený se socialistickým realismem Bedřich Václavek.
Seifert v pamětech Všechny krásy světa přiznává, že i on se počítá k iniciátorům této výzvy. Vysvětluje, že přeživší básníci nechtěli zůstat ve stínu Wolkerovy poezie. Ta se rychle stala kultem – i díky tragičnosti předčasné smrti –, přiživovaným nejen mladými komunisty, „kteří z básnických rukou přejali jeho revoluční odkaz“, ale „hlásil se k němu kdekdo, ba dokonce kruhy politicky protilehlé a nepřátelské“.
Boje o Wolkera se vrátily ještě u příležitosti desátého výročí jeho smrti, poté je upozadily události druhé světové války a pováleční komunisté si ho přivlastnili jako svého básníka, včetně ideologicky příhodných výkladů jeho tvorby. Wolker coby zkamenělá ikona proletářské poezie se tak stal terčem kritiky namířené ve skutečnosti na jeho „vlastníky“. Třeba když básník a pozdější diplomat a politik Jiří Gruša v polovině šedesátých let reagoval ironicky na Wolkerovy omílané verše. „Nenávidím věci – mlčenlivé soudruhy,“ prohlásil ve své sbírce Světlá lhůta.
