Praha – Národní divadlo v Praze uvedlo v novém nastudování hru Josefa Topola Konec masopustu. Inscenaci režíroval Jan Antonín Pitínský, který příběh zasadil do interiéru holičství, jako divadelní metaforu vycházející z Topolova textu: „Tohle je holírna, ve které se všechno smí.“ Konec masopustu je označován za jedno z nejlepších básnických dramat 20. století. V příběhu lásky na pozadí drsné reality kolektivizace, která ničí nejen tradice, ale i mravní řád, na prknech ND vystupují například Igor Bareš, Filip Kaňkovský, Pavla Beretová, Alois Švehlík, Vladislav Beneš, Kateřina Holánová a Iva Janžurová.
Podle Pitínského se příběh odehrává začátkem 60. let, od té doby se moc nezměnilo. „Určití poctivci, lidé svébytní a osobití, zůstávají stále přitlačeni ke zdi a musí se bránit. Uvědomil jsem si to, když jsem viděl filmový dokument Pro dobro světa a Nošovic, kdy tam jeden Slezan lká a doslova úpí nad tím, že mu po sto letech berou pole, aby na něm postavili obludnou výrobní halu. Je evidentní, že text je stále aktuální,“ řekl v rozhovoru pro ČT24 režisér.
Pitínský oceňuje básnický styl hry, jejíž příběh se odehrává v prostředí zdánlivě idylickém, ale plném temných vášní, i její plnokrevné hrdiny. „Text je velmi krásný, když jsem si to poprvé přečetl, byl jsem úplně unešený, dialogy jsou úžasné,“ doplnil režiséra Radúz Mácha, pro kterého je postava Rafaela první herecká příležitost ve zlaté kapličce.
„Ta hra je nadčasová a my se snažíme akcentovat tu dobu, ale i její přesahy, neboť pocity nadřazenosti potentátů a určité vylekanosti podřízených má každá doba,“ upozornila herečka Iva Janžurová.
Hudbu k inscenaci pro Národní divadlo složil Vladimír Franz, její součástí je výrazná pohybová složka v podání studentů druhého ročníku divadelní fakulty.
Konec masopustu:
Topol napsal tento text jako svou třetí divadelní hru v pouhých 27 letech, premiéru měla na scéně Národního divadla v roce 1964. Rok předtím byla poprvé uvedena v Olomouci v režii Otomara Krejči.
Příběh startuje příjezdem okresního tajemníka, aby přemluvil posledního soukromě hospodařícího rolníka ke vstupu do družstva. Všichni ostatní už podlehli či se přizpůsobili době, ale on stále odolává a hospodaří na polích, na které se zmohl teprve jeho otec. Je mu zavázán, stejně jako svým kořenům; totéž očekává od svých dětí. Děj rámuje masopustní veselí, kdy se maškary ujímají vlády, za maskou mohou vše.
V roce 2009 udělila Herecká asociace Topolovi zvláštní cenu Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění. Ocenila tak mimořádný tvůrčí přínos jednoho ze zakladatelů a vůdčích osobností pražského Divadla za branou (1965 až 1972), stejně jako to, že jeho umělecké a občanské postoje vždy stály na pevných principech mravní síly a tvůrčí svobody.
