Ročně je do české distribuce vpuštěno na tři sta filmových titulů, přitom 85 procent lidí se na filmy raději dívá doma než v kině, ukázalo loni v listopadu sociologické šetření Asociace producentů pracujících v audiovizi. Jak moc vypovídají filmy a vztah k nim o společnosti? O tuzemské i zahraniční, filmové i televizní tvorbě mluvili v Otázkách Václava Moravce Agnieszka Hollandová, Benjamin Tuček a Jiří Bartoška.
Lidé vs. filmy. Hollandová, Tuček a Bartoška o filmové tvorbě
Polská režisérka Angieszka Hollandová studovala na pražské FAMU, čeští diváci ji ponejvíce zaznamenali po uvedení minisérie Hořící keř o Janu Palachovi, která byla natočena pro televizi a vznikla i ve verzi pro kina. Režírovala také některé epizody úspěšných a kritiky ceněných seriálů House of Cards a Killing. Za válečné drama Hořká sklizeň byla nominována na Oscara. Zkušenost s tvorbou pro kina i televize má také režisér a scenárista Benjamin Tuček. Podílel se na dramatu z období protektorátu Protektor či na převzatém televizním seriálu Terapie. Je také jedním ze spolutvůrců internetového seriálu o bezskrupulózním lobbistovi Kancelář Blaník. Do třetice - i Jiří Bartoška má na kontě řadu jak televizních, tak filmových rolí. Veřejnost si ho ale už přes dvacet let nespojuje jen s herectvím, ale i s vedením filmové přehlídky v Karlových Varech.
Na festivalu byli také všichni tři hosty Otázek Václava Moravce. Jakými názory na současnou filmovou tvorbu mu odpověděli?
Filmy vs. seriály
A. H.: V polovině 90. let bylo už zjevné, že v Hollywoodu vzniklo vakuum a producenti z televizí jako HBO nebo Showtime si řekli, že ho musí vyplnit kreativním a i riskantním obsahem, který může přitáhnout publikum, jež nemůže v kinech najít to, co ho zajímá. A kina místo toho, aby si uvědomila, že se mají změnit, se soustředila na sequely, family movies, zvláštní efekty a adaptace komiksů. Originálních filmů je málo a většinou pro oscarovou sezonu. Tzv. kino středu, které je tradiční, ale zároveň originální a autorské a mluví o složitých věcech, v podstatě zmizelo. Myslím, že kino nezahyne, pokud najde odvahu.
Společný vs. individuální zážitek
A. H.: Nebezpečný je autistický individualismus, kdy lidé komunikují skrze společenská média a nemají potřebu se potkat ani sdílet v magické tmě společný zážitek. To je zrádné, taková osamělost může vzbuzovat určitý druh vzteku a agrese. Dlouho se myslelo, že internet demokratizuje informace, ale zatím atomizuje společnost. Každý se uzavře na svém portále, který mu říká, co chce slyšet. To mění i vztah k demokracii a ukazuje změnu společnosti.
Ze seriálu Neviditelní
B. T.: Touha sdílet společně kinematografický zážitek zůstává, pouze se transformuje. Podle statistik se ukazuje, že české filmy mají zhruba 11 milionů návštěv ročně, nejsme na tom tak špatně, jsme zhruba v první desítce Evropy, pokud jde o preferenci národních filmů. Ten počet se za posledních deset let nemění, ale dramaticky se zvýšila konkurence: vzniká daleko víc filmů a je daleko víc možností, jak je sledovat jinde než v kině. Diváci mají větší volbu vybrat si, kde a s kým budou film sledovat. Těžiště diváků se přesouvá a kino na to bude muset reagovat, stejně jako na to reaguje televize, kdy do procesu vstupují internetoví provideři a vytváří vlastní kanály.
Tuzemská vs. zahraniční seriálová tvorba
A. H.: Televize v postkomunistických zemích ztratily důvěru v diváka. Najednou začaly dělat primitivní seriály, ty měly úspěch a řeklo se, že se nemusí bojovat o to, aby divák zrál. Paradoxně nejlepší věci vznikají, když je těžká doba. Když se cítí, že svět není jednoduchý a že musíme přemýšlet o tom, co se děje a jak žijeme, pak jsou lidé otevřenější určité intelektuální i umělecké vizi. Když je největším problémem, jestli si koupím nové auto nebo jestli mám v bytě čtyři, nebo jen tři ložnice, pak to není dobré pro umění.
J. B.: Česká televize zrovna teď opakuje Nemocnici na kraji města a hned po ní Byl jednou jeden dům geniálního scenáristy Jana Otčenáška. Nekonečné televizní seriály jsou ale na bázi: Kolik je hodin? Tři. Marie říkala, že přijde ve dvě, tak to už na ni čekat nebudeme. A tahle věta zazní na všech čtyřech kanálech. Takové seriály dokonale připravují k volbám, mají přesně ten indiferentní, slibovací, nic neříkající jazyk. Tady by měla být skutečně vize kultury.
Festivaly vs. kinodistribuce
B. T.: Festivaly nabízí v celoroční roztříštěné nabídce kin najednou šanci vidět během deseti dnů velký profil současné tvorby z celého světa. Mnoho filmů se do distribuce vůbec nedostane, takže festivaly jsou okýnka do světa a tahle jejich role je podstatná a nezaměnitelná.
Kancelář Blaník
A. H.: Festivaly jsou částečně zodpovědné za krizi v kinech. Někdy je pro ně důležitější mezi filmy něco „objevit“ než najít to, co je nejhodnotnější nebo pro diváky nejdůležitější. Tím se velká část festivalů stává jakýmsi esoterickým místem, a když se pak snažíte dostat lidi na distribuční filmy, tak nepřijdou. To, co je nové a co je složité, a to, co je emotivně vzrušující a důležité pro lidi, by mělo být v rovnováze.
Agnieszka Hollandová a Benjamin Tuček v OVM (zdroj: ČT24)