Leviatan – mrazivý svéráz ruské národní demokracie

Recenze – „Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.“ /Kniha Jobova, kapitola 41/ Stalo se tenkrát (v čase kdy v kancelářích papalášů visel Putinův portrét) na severozápadě Ruska, kde se chladné vody Barentsova moře tříští o strmé útesy poloostrova Kola. Tohle je brilantně odvyprávěný příběh novodobého Joba, jehož místní trojjediný bůh, parchant, šíbr a starosta Vadim, připravil o všechno. Protože všichni staří, mazaní, nenažraní holubi se už zase slétli ke krmítku a dávají si do zobáku. A běda tomu, kdo by jim chtěl načechrat peří!

Leviatan je biblické monstrum, o němž se na několika místech zmiňuje Starý zákon. Šupinatá, silná, ďáblu podobná a oheň dštící mořská příšera, již mečem ani kopím nevykostíš, z níž jde strach a před kterou je lepší zdrhnout. Někdy je Leviatan uváděn i jako jeden ze čtyř principů pekla, ale v každém případě je to název knihy anglického filozofa Thomase Hobbese z roku 1651, která pléduje pro totalitní společenský systém a glorifikuje absolutní autoritu. A konečně je Leviatan název posledního filmu respektovaného a nonkonformního ruského režiséra Andreje Zvjaginceva (Návrat, Vyhoštění, Jelena), jenž se nechal Hobbesem inspirovat.

Není proto od věci připomenout si, že tahle kniha tvrdí, že absolutní autorita je nutná, protože člověk je v podstatě egoista, který touží ovládnout druhé. A protože jeho osamělý život je nuzný, brutální a krátký, má se co ohánět, aby z něj pro sebe něco urval. Chaos z toho vznikající tak může odvrátit jen silná, centrální autorita, zaručující pořádek a klid, jejíž moc nemůže být nijak omezena, i když nelze zaručit, že ji nebude zneužívat. Zneužívání moci je tedy možné, vzpoura proti ní je nepřípustná – a rovnost lidí je v tom, že všichni moci nesahají ani po kotníky. Takhle je to jednoduché, podobné titulnímu listu Hobbesovy knihy, na které autorita svírá v jedné ruce meč a v druhé biskupskou berlu.

Poselství, které odsud Zvjagincev inteligentně transponoval do svého stejnojmenného filmu, je ilustrativní a srozumitelné jako rána pendrekem: Buď mně necháte vládnout, budete držet hubu a krok a nebudete mi do toho házet vidle, nebo dostanete přes držku!

Každý může za něco a všichni mohou za všechno.

Jenom tenhle zaťatý čtyřicátník, samorost a paličák Kolja si za všechno může sám. Jeho problém je v tom, že nechce vzít na vědomí, že žádná práva nemá, neměl a nikdy mít nebude. Takže místo toho, aby báťuškovi Vadimovi bez keců prodal za pár šupů barák po rodičích, kde má svoji autodílnu a žije se synem Romou z prvního manželství a ženou Liljou, dělá vlny a prudí místního mocnáře, což je, jako když dráždíte hada bosou nohou.

Píchnout mu přijel kamarád a protřelý právník Dima z Moskvy, který si (jak je v kraji, kde každý na každého něco ví, zvykem) přivezl na Vadima aktovku kompromitujících materiálů, které by mu mohly zlomit jeho tučný vaz, a tím pádem podstatně usnadnit vzájemnou konverzaci. Jenomže je hodně riskantní hrát tuhle drsnou hru na tělo s místním, v demokratických volbách řádně zvoleným mafiánem, jenž tu má pod palcem policii, justici i gang dobře placených bodyguardů, a kromě starých kámošů a nových funkcionářů ho podporuje i metropolita pravoslavné provincie, který, co se týče manipulace a vládnutí, má pod čepicí (či spíše pod mitrou).

Průvodce současného Ruska

Režisér Andrej Zvjagincev (některými označován jako následovník Andreje Tarkovského) většinou nevypráví mimořádně spletité příběhy a pro své filmy si vystačí s jednoslovnými tituly. Jeho vyprávění je ovšem mimořádně čisté, strhující a oslovující, zarámované kompozičně vypilovaným vizuálem a zalidněné věrohodnými, empaticky uchopenými figurami, které vám nemohou být (a také nejsou) lhostejné. Zpravidla se opírá o silný, do detailu vypilovaný a dramaticky vyklenutý scénář, konzistentní a zbytečnými gesty nehýřící režii, přesný casting a uvěřitelné, emocionálně odžité herecké výkony. Většinou nikam moc nechvátá, ale neomylně vede svého diváka tam, kam potřebuje. A také očekává, že mu tento vyjde alespoň kousek naproti a naladí se do jeho tóniny a atmosféru, která je svébytně ruská a přitom nadteritoriální a nadčasová.

Všechno tohle potvrzuje Zvjagincev svým (zatím) posledním, epicky rozmáchlým opusem Leviatan. Jestliže měl debutový Návrat (dva Zlatí lvi z Benátek) zprostředkovat až mytologický pohled na život, komorní Vyhoštění (cena za nejlepší mužský herecký výkon v Cannes) polemizovat s možností lidské volby a postupnou korozí jedné rodiny a Jelena traktovat rozměr lidské bídy a samoty – pak Leviatan (cena pro Nejlepší scénář z Cannes) majestátně proplouvá napříč všemi těmito hladinami.

Je to průvodce neutěšenou krajinou současného Ruska. Je to komorní a zároveň monumentální freska o aroganci moci, revoltě bezmocných a nikdy neustávající potřebě chránit lidská práva a elementární lidskou důstojnost.

Krásný film o hnusných věcech

Na ose zkorumpovaný stát – mozky vymývající pravoslaví – předem zmarněná revolta bezmocných, kteří to dřív nebo později zabalí a zpijí se do němoty, buduje Zvjagincev brutálně kritický portrét své země, která (kupodivu?) na něj formou grantu slušně přispěla. A tak se nabízí otázka, zdali v prvoplánovitém apelu, že bojovat s arogantní mocí je nutné, není zaklíčován mrazivý vzkaz, že je to ale marné a rozhodně se to nevyplácí. Bojovat sice můžete, ale nikdy nemůžete vyhrát!

V tomto duchu šlape přesně zvolený casting, v čele s osudem bičovaným tuhoněm Koljou Alexeje Serebrjakova a hrabivě nenažranou, samožerskou sviní, starostou Vadimem hodně odpudivého a potřebné fyziognomické parametry nabízejícího Romana Madjanova. Záporáci to mají na place většinou snazší a tenhle rozkydlý boss s temnou minulostí, která je tou nejlepší kvalifikací pro divoký ring zkorumpované společnosti, se fakt hodně povedl.

Leviatan
Zdroj: ČT24/Film Europe

Zvjagincev se svým dvorním kameramanem Michailem Krišmanem již před Leviatanem dokázali, že atmosféru severských exteriérů umí. A tady to potvrdili hlavně typicky ruskou sekvencí z oslavy narozenin, spojených s piknikem, střílečkou na portréty bývalých sovětských ikon a spolehlivou ožíračkou, vzdáleně připomínající Rogožkinovy lovecké kreace. Leviatan tak nabízí něco jako staré manýry v novém balení a brilantně vystavěný příběh, podmalovaný empatickým soundtrackem Philipa Glasse, jehož atmosféra vás chytí a nepustí.

Andrej Petrovič Zvjagincev totiž natočil krásný film o hnusných věcech, při jehož sledování budete mít pocit bezmoci a zároveň si budete říkat, že to takhle přece nemůžete nechat.

LEVIAFAN / LEVIATAN. Rusko 2014, 140 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Andrej Zvjagincev. Scénář: Andrej Zvjagincev, Oleg Něgin. Kamera: Michail Krišman. Hudba: Philip Mass. Hrají: Alexej Serebrjakov (Kolja), Jelena Ljadova (Lilja), Vladimir Vdovičenkov (Dima), Roman Madjanov (Vadim). V kinech od 13. listopadu 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřel Jan Potměšil. Hrál létajícího ševce či ve filmu Bony a klid

Ve věku šedesáti let zemřel ve čtvrtek herec Jan Potměšil. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, byl také tváří dobročinných iniciativ a je spojen s děním během sametové revoluce. Potměšil byl od začátku devadesátých let upoután na invalidní vozík, v posledních třech letech se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Kolegové na zesnulého herce vzpomínají jako na statečného člověka, který svůj talent uplatnil i přes osudové zranění.
včeraAktualizovánopřed 18 hhodinami

„Díky, Timmy!“ Chalametův pobuřující výrok zvýšil prodej vstupenek

Ředitel Královské opery a baletu v Londýně poděkoval hollywoodské hvězdě Timothéemu Chalametovi za to, že pomohl zvýšit zájem o představení této scény. Vstupenky se začaly více prodávat po hercově problematickém výroku, že opera a balet „nikoho nezajímají“.
před 20 hhodinami

Vojta Náprstek se narodil před 200 lety. Do Prahy přinesl vzdálené civilizace i feminismus

Vojtěch či Vojta Náprstek byl mužem mnoha talentů, ovlivnil tak tuzemskou společnost mnoha nejrůznějšími způsoby. Jeho odkaz dodnes přetrvává například v muzeu mimoevropských kultur v Praze, které nese jeho jméno.
před 21 hhodinami

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
14. 4. 2026Aktualizováno16. 4. 2026

Historickým městem roku 2025 je Náměšť nad Oslavou na Vysočině

Titul Historické město roku 2025 získala Náměšť nad Oslavou. Cena je odměnou za využití peněz na obnovu památek z programu ministerstva kultury. Ocenění převzal starosta Jan Kotačka (Spolupráce – aktivity).
16. 4. 2026Aktualizováno16. 4. 2026

Zachytil dobu, kdy v Praze „žil divadelní bůh“. Fotograf Koudelka pokřtil publikaci Divadlo

Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
16. 4. 2026

VideoPřed 70 lety přišel na trh první videorekordér

Před 70 lety se začaly používat k záznamu obrazu dvoupalcové, zhruba pět centimetrů široké magnetické pásky. Na trh tehdy přišel první videorekordér. Vynalezla ho americká firma Ampex. Technologie byla určená hlavně pro televizní stanice, časem se ale dostala i do domácností. Přístroj výrazně zjednodušil záznam televizního vysílání. Do té doby se totiž živě vysílané pořady mohly zachycovat jen ve speciálním zařízení na tradiční filmový pás. V polovině šedesátých let se první studiové videorekordéry dostaly i do Československé televize. O podrobnostech této technologie hovořil v 90' ČT24 dramaturg a scénárista filmu Králové videa Petr „Hrošík“ Svoboda. Pořadem provázeli Mariana Novotná a Daniel Takáč.
16. 4. 2026

VideoGenerace si někdy přestávají rozumět, říkají k proměnám češtiny jayzykovědci

Odborníci z Ústavu pro jazyk český Akademie věd (ÚJČ) už přes osmdesát let zkoumají vývoj slovní zásoby českého jazyka. Třeba to, jak do češtiny pronikají cizí slova nebo jak mluvu mladých ovlivňuje internet. Vývoj a proměna jazyka je podle nich naprosto přirozená. „V poválečném období měl vliv na češtinu ruský jazyk, v současné době určitě jazykem číslo jedna, který má vliv na češtinu, je angličtina,“ přibližuje Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ. Problém je podle jazykovědců v tom, že někdy si generace mezi sebou přestávají rozumět.
16. 4. 2026
Načítání...