Recenze – „Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.“ /Kniha Jobova, kapitola 41/ Stalo se tenkrát (v čase kdy v kancelářích papalášů visel Putinův portrét) na severozápadě Ruska, kde se chladné vody Barentsova moře tříští o strmé útesy poloostrova Kola. Tohle je brilantně odvyprávěný příběh novodobého Joba, jehož místní trojjediný bůh, parchant, šíbr a starosta Vadim, připravil o všechno. Protože všichni staří, mazaní, nenažraní holubi se už zase slétli ke krmítku a dávají si do zobáku. A běda tomu, kdo by jim chtěl načechrat peří!
Leviatan je biblické monstrum, o němž se na několika místech zmiňuje Starý zákon. Šupinatá, silná, ďáblu podobná a oheň dštící mořská příšera, již mečem ani kopím nevykostíš, z níž jde strach a před kterou je lepší zdrhnout. Někdy je Leviatan uváděn i jako jeden ze čtyř principů pekla, ale v každém případě je to název knihy anglického filozofa Thomase Hobbese z roku 1651, která pléduje pro totalitní společenský systém a glorifikuje absolutní autoritu. A konečně je Leviatan název posledního filmu respektovaného a nonkonformního ruského režiséra Andreje Zvjaginceva (Návrat, Vyhoštění, Jelena), jenž se nechal Hobbesem inspirovat.
Není proto od věci připomenout si, že tahle kniha tvrdí, že absolutní autorita je nutná, protože člověk je v podstatě egoista, který touží ovládnout druhé. A protože jeho osamělý život je nuzný, brutální a krátký, má se co ohánět, aby z něj pro sebe něco urval. Chaos z toho vznikající tak může odvrátit jen silná, centrální autorita, zaručující pořádek a klid, jejíž moc nemůže být nijak omezena, i když nelze zaručit, že ji nebude zneužívat. Zneužívání moci je tedy možné, vzpoura proti ní je nepřípustná – a rovnost lidí je v tom, že všichni moci nesahají ani po kotníky. Takhle je to jednoduché, podobné titulnímu listu Hobbesovy knihy, na které autorita svírá v jedné ruce meč a v druhé biskupskou berlu.
Poselství, které odsud Zvjagincev inteligentně transponoval do svého stejnojmenného filmu, je ilustrativní a srozumitelné jako rána pendrekem: Buď mně necháte vládnout, budete držet hubu a krok a nebudete mi do toho házet vidle, nebo dostanete přes držku!
Každý může za něco a všichni mohou za všechno.
Jenom tenhle zaťatý čtyřicátník, samorost a paličák Kolja si za všechno může sám. Jeho problém je v tom, že nechce vzít na vědomí, že žádná práva nemá, neměl a nikdy mít nebude. Takže místo toho, aby báťuškovi Vadimovi bez keců prodal za pár šupů barák po rodičích, kde má svoji autodílnu a žije se synem Romou z prvního manželství a ženou Liljou, dělá vlny a prudí místního mocnáře, což je, jako když dráždíte hada bosou nohou.
Píchnout mu přijel kamarád a protřelý právník Dima z Moskvy, který si (jak je v kraji, kde každý na každého něco ví, zvykem) přivezl na Vadima aktovku kompromitujících materiálů, které by mu mohly zlomit jeho tučný vaz, a tím pádem podstatně usnadnit vzájemnou konverzaci. Jenomže je hodně riskantní hrát tuhle drsnou hru na tělo s místním, v demokratických volbách řádně zvoleným mafiánem, jenž tu má pod palcem policii, justici i gang dobře placených bodyguardů, a kromě starých kámošů a nových funkcionářů ho podporuje i metropolita pravoslavné provincie, který, co se týče manipulace a vládnutí, má pod čepicí (či spíše pod mitrou).
Průvodce současného Ruska
Režisér Andrej Zvjagincev (některými označován jako následovník Andreje Tarkovského) většinou nevypráví mimořádně spletité příběhy a pro své filmy si vystačí s jednoslovnými tituly. Jeho vyprávění je ovšem mimořádně čisté, strhující a oslovující, zarámované kompozičně vypilovaným vizuálem a zalidněné věrohodnými, empaticky uchopenými figurami, které vám nemohou být (a také nejsou) lhostejné. Zpravidla se opírá o silný, do detailu vypilovaný a dramaticky vyklenutý scénář, konzistentní a zbytečnými gesty nehýřící režii, přesný casting a uvěřitelné, emocionálně odžité herecké výkony. Většinou nikam moc nechvátá, ale neomylně vede svého diváka tam, kam potřebuje. A také očekává, že mu tento vyjde alespoň kousek naproti a naladí se do jeho tóniny a atmosféru, která je svébytně ruská a přitom nadteritoriální a nadčasová.
Všechno tohle potvrzuje Zvjagincev svým (zatím) posledním, epicky rozmáchlým opusem Leviatan. Jestliže měl debutový Návrat (dva Zlatí lvi z Benátek) zprostředkovat až mytologický pohled na život, komorní Vyhoštění (cena za nejlepší mužský herecký výkon v Cannes) polemizovat s možností lidské volby a postupnou korozí jedné rodiny a Jelena traktovat rozměr lidské bídy a samoty – pak Leviatan (cena pro Nejlepší scénář z Cannes) majestátně proplouvá napříč všemi těmito hladinami.
Je to průvodce neutěšenou krajinou současného Ruska. Je to komorní a zároveň monumentální freska o aroganci moci, revoltě bezmocných a nikdy neustávající potřebě chránit lidská práva a elementární lidskou důstojnost.
Krásný film o hnusných věcech
Na ose zkorumpovaný stát – mozky vymývající pravoslaví – předem zmarněná revolta bezmocných, kteří to dřív nebo později zabalí a zpijí se do němoty, buduje Zvjagincev brutálně kritický portrét své země, která (kupodivu?) na něj formou grantu slušně přispěla. A tak se nabízí otázka, zdali v prvoplánovitém apelu, že bojovat s arogantní mocí je nutné, není zaklíčován mrazivý vzkaz, že je to ale marné a rozhodně se to nevyplácí. Bojovat sice můžete, ale nikdy nemůžete vyhrát!
V tomto duchu šlape přesně zvolený casting, v čele s osudem bičovaným tuhoněm Koljou Alexeje Serebrjakova a hrabivě nenažranou, samožerskou sviní, starostou Vadimem hodně odpudivého a potřebné fyziognomické parametry nabízejícího Romana Madjanova. Záporáci to mají na place většinou snazší a tenhle rozkydlý boss s temnou minulostí, která je tou nejlepší kvalifikací pro divoký ring zkorumpované společnosti, se fakt hodně povedl.
Zvjagincev se svým dvorním kameramanem Michailem Krišmanem již před Leviatanem dokázali, že atmosféru severských exteriérů umí. A tady to potvrdili hlavně typicky ruskou sekvencí z oslavy narozenin, spojených s piknikem, střílečkou na portréty bývalých sovětských ikon a spolehlivou ožíračkou, vzdáleně připomínající Rogožkinovy lovecké kreace. Leviatan tak nabízí něco jako staré manýry v novém balení a brilantně vystavěný příběh, podmalovaný empatickým soundtrackem Philipa Glasse, jehož atmosféra vás chytí a nepustí.
Andrej Petrovič Zvjagincev totiž natočil krásný film o hnusných věcech, při jehož sledování budete mít pocit bezmoci a zároveň si budete říkat, že to takhle přece nemůžete nechat.
LEVIAFAN / LEVIATAN. Rusko 2014, 140 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Andrej Zvjagincev. Scénář: Andrej Zvjagincev, Oleg Něgin. Kamera: Michail Krišman. Hudba: Philip Mass. Hrají: Alexej Serebrjakov (Kolja), Jelena Ljadova (Lilja), Vladimir Vdovičenkov (Dima), Roman Madjanov (Vadim). V kinech od 13. listopadu 2014.
