Všestranný divadelník a teoretik umění Emil František Burian patřil k osobnostem meziválečné umělecké avantgardy. Před druhou světovou válkou, a zejména po ní byla jeho tvorba do značné míry ovlivněna jeho levicovým smýšlením. Dnes se jeho hry na česká jeviště příliš nevrací, k výjimkám patří premiéra ve Slováckém divadle, kde pod názvem Láska, vzdor a smrt uvádějí jeho scénickou montáž lidové poezie.
Láska, vzdor a smrt vrací na jeviště E. F. Buriana. Novátorského divadelníka s levicovým myšlením
Láska, vzdor a smrt ve Slováckém divadle (zdroj: ČT24)
E. F. Burian byl průkopníkem voicebandu, tedy sborové recitace s hudebně stylizovanou a výrazně rytmizovanou mluvou. Blízko měl k lidové poezii, pro divadlo zpracoval například montáž lidové poezie z tvorby Karla Jaromíra Erbena. Ohlas na tuto inscenaci s názvem Vojna dal impuls básníkům Františku Halasovi a Vladimíru Holanovi k sestavení antologie lidové poezie Láska a smrt. A tato sbírka se zpětně stala základem pro Burianovu montáž Láska, vzdor a smrt z roku 1946.
Koláž lidových písní a recitace vychází z motivů lidové hudby, ale i jazzu a dalších žánrů. Bíle nalíčení herci se proměnili ve smíšený pěvecký sbor. „Z naší strany to vyžaduje velikou disciplínu, velikou týmovost. Pan režisér nás hned na začátku upozorňoval, že doufá, že nikdo z nás nebude trpět tím, když nebudeme vybíhat na forbínu a exhibovat,“ podotýká herečka Klára Vojtková.
Herci dostali instrukce udržet neutrální výraz a snažit se nehrát. „Ale přece jenom potřebujeme lidem nějakou emoci, nějaký příběh předat. Najít balanc mezi tím, aby to nebyla klasická činohra, aby to bylo trošku něco jiného, bylo docela těžké,“ dodal herec David Vaculík.
V kontrastu k bíle oblečeným a nalíčeným hercům jsou dva neherci v černém. Seniory vybrali divadelníci z řad příznivců Slováckého divadla. Po celou dobu mlčí, přesto musí znát každé zpívané i recitované slovo. „Na určitou dobu máme jistou akci. Stát, otočit se, jít k sobě, od sebe. Vyznat se v tom je docela obtížné,“ připouští neherečka Eva Gazárková.
Nové pojetí divadla
Spolu se svým kolegou představuje pár, o němž hra vypráví. „Je to velmi dramatický příběh jednoho vztahu, ale bylo by zjednodušení to zúžit jenom na tuto rovinu. Je to vlastně vyprávění o lásce, emocionalitě,“ upřesnil režisér Lukáš Brutovský. Vizuální stránku inscenace ozvláštnilo použití kamery a televizních obrazovek, které nabízejí detaily z různých úhlů pohledu.
Také E. F. Burian experimentoval s projekcí. Jeho divadlo D34 bylo v meziválečné éře místem novátorských inscenačních postupů. Například za předchůdce Laterny magiky se dá považovat takzvaný theatergraph, kombinující promítaný obraz a jevištní akci. Burian v jedné z inscenací například promítal na průhledný tyl, za nímž stáli herci.
E. F. Burian
Jeho cílem byla očista divadelního umění od přežitých směrů a také prosazení zcela nového pojetí divadla, ve kterém hraje stěžejní roli představa režiséra. Právě ten, nikoli autor původního textu, se tak stával hlavním autorem inscenace. Burian sám uměl zastat kdejakou uměleckou profesi; věnoval se hlavně divadlu a hudbě, ale i výtvarnému umění či literatuře a filmu.
Jeden z mála přeživších
Do repertoáru se promítalo Burianovo smýšlení. K levici tíhl jako řada jiných představitelů meziválečné avantgardy, vstoupil i do komunistické strany. Kritizoval kapitalismus, s postupujícími třicátými lety uváděl ale i protifašisticky zaměřené kusy.
Scénu D34 Němci zavřeli v roce 1941 a Buriana zatklo gestapo. Až do konce války byl vězněn, v květnu 1945 se mu jako jednomu z mála podařilo přežít britský nálet na německou zaoceánskou loď Cap Arcona, v níž bylo v té době vměstnáno zhruba čtyři a půl tisíce lidí, většinou vězňů z koncentračních táborů.
V poválečné éře se vrátil k divadlu, v tehdejší atmosféře ještě více akcentoval politiku a nadšení pro komunistické vize. Zemřel v srpnu 1959, v závěru života se vracel k divadlu ze svých meziválečných začátků. „Je to jen odvar toho, co bylo ve třicátých letech, ale i tak to stojí za to,“ prohlásil František Hrubín.
Problematické Pařeniště
Burianovo divadelní novátorství zastiňuje jeho poválečné nadšení pro komunistické myšlenky, které se promítlo i do tvorby. V roce 2007 se Burianova dcera, herečka Kateřina Burianová (společného otce má s písničkářem Janem Burianem), ohradila proti uvedení hry Pařeniště ze začátku padesátých let. V čase procesu s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a dalších politických perzekucí přivedl levicový dramatik na scénu uvědomělé straníky a skupinu „zvrhlých intelektuálů“, kteří chtějí „zvrátit běh dějin“.
Nicméně Pařeniště byl Burian donucen stáhnout z repertoáru, protože (jak interpretuje Hana Reisigová ve své magisterské práci Rudý a rudější: angažované – politické divadlo E. F. Buriana) příliš poukázal na problémy režimu, byť byly veřejným tajemstvím. Třeba na to, že lidé pro režim nepohodlní můžou ze dne na den zmizet.