Dcera prvorepublikového kabaretiéra hrála s Janem Werichem či Vlastou Burianem, po emigraci zpívala na světových scénách pod taktovkou Herberta von Karajana nebo Rafaela Kubelíka, pracovala s Tomem Waitsem a Lou Reedem. A hraje i po návratu do Česka. Herečka a zpěvačka Soňa Červená ve středu 9. září slaví devadesáté narozeniny.
Na čtyřech kontinentech vytvořila přes 110 operních rolí a spolupracovala s režiséry a dirigenty nejzvučnějších jmen. Celosvětovou slávu jí přinesla role Bizetovy Carmen, kterou zpívala po celém světě a nahrála na gramofonové desky. "Carmen, jaká má být, naplněná až po okraj temperamentem, pudová a svůdná, a přece milující žena, která pro svou pravou lásku dovede s hrdostí zemřít," psala dobová německá kritika.
První Káča
Soňa Červená, dcera známého spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného, jejímž pradědečkem byl královéhradecký výrobce žesťových hudebních nástrojů Václav František Červený, se narodila v roce 1925 v Praze. V Osvobozeném divadle byla po druhé světové válce první Káčou v muzikálu Divotvorný hrnec Voskovce a Wericha.
Zahrála si také ve filmu, třeba v komedii Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem, hrála v karlínském divadle s Oldřichem Novým i Vlastou Burianem, koncertovala s orchestrem Karla Vlacha. A také soukromě studovala, v klasickém zpěvu se vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové.
Po únoru 1948 byla její rodina prohlášena za nepřátelskou režimu a manžel, majitel továrny na výrobu čokolády, utekl ilegálně přes hranice. "Nezbylo mu než utéct. Chtěl, abych odešla s ním, ale já už byla zamilovaná do divadla. Už jsme se nikdy neviděli," vzpomínala. Její matka zemřela za nevyjasněných okolností po výslechu.
Svět na dlani
V roce 1958 odešla do Berlínské státní opery, kde zůstala v angažmá až do emigrace v lednu 1962. Prošla posledním otevřeným přechodem z východního Berlína.
Domovskou scénou se pěvkyni stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud cestovala na většinu významných světových operních scén. Účinkovala v milánské La Scale, v pařížské Velké opeře, v Barceloně, na festivalech v Glyndebournu, Wexfordu či Edinburghu, zpívala v opeře v San Franciscu, sedmkrát se objevila v Bayreuthu.
Etablovala se jako vynikající pěvkyně händelovská, gluckovská i wagnerovská, ale tíhla k hudbě dvacátého století. Zvláště významné je spojení jejího hlasu s díly Leoše Janáčka, především v Její pastorkyni, Kátě Kabanové či cyklu písní Zápisník zmizelého. Učila sólisty Janáčka česky a Janáčkova díla také přeložila do němčiny a francouzštiny, aby pěvci, kteří je zpívají foneticky v češtině, věděli, o čem je řeč.
Po ukončení operní kariéry působila jako herečka v činohře Thalia v Hamburku. Zde spolupracovala mimo jiné s osobnostmi jako režisér Robert Wilson, kterého později přivedla do Prahy, nebo hudebníci Tom Waits a Lou Reed.
Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula v roce 2002 v Janáčkově opeře Osud, hrála i v hradeckém Klicperově divadle hlavní roli v Durrenmattově hře Návrat staré dámy, pro Divadlo Kolowrat v roce 2008 nastudovala postavu Milady Horákové v hudebně dramatické fresce Aleše Březiny Zítra se bude…
V roce 2010 účinkovala v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos, kterou připravil Robert Wilson, s nímž se loni účastnila také projektu 1914. V roce 2013 hrála v Divadle Kolowrat v Březinově dokumentární opeře Toufar.
Nedat se usmýkat
V roce 2010 justice vymazala její jméno ze seznamu spolupracovníků StB. Ta na Červenou vedla osobní svazek od padesátých let. Spolupráci ale Červená popřela a opakovaně uvedla, že z Československa emigrovala právě kvůli nátlaku StB: "Nemohla jsem žít, ani zpívat, v nesvobodě. A nechtěla jsem se dát usmýkat Státní bezpečností. Proto jsem s těžkým srdcem emigrovala a žila a zpívala třicet let v zahraničí.“
Za mimořádný přínos divadlu převzala Soňa Červená v roce 2005 cenu Thálie, v roce 2009 získala cenu Alfreda Radoka a o dva roky později medaili Artis Bohemiae Amicis. V roce 2013 dostala medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění.
Kromě činohry a opery Červená také překládá a napsala dvě knihy, vzpomínky Stýskání zakázáno a publikaci Můj Václav o životě svého pradědečka.
