Pražské divadlo ABC převedlo do téměř čtyři a půl hodiny trvajícího představení ságu Geniální přítelkyně. Inscenace, stejně jako literární předloha, sleduje složitý vztah dvou dívek, později žen, které pojí přátelství na život a na smrt. Právě především touto tetralogií si čtenáře (i kritiky) získala autorka Elena Ferrante. Bývá řazena k nejvlivnějším spisovatelkám současnosti, přestože svou pravou totožnost už tři dekády tají. Nicméně není prvním literátem, který se skryl za pseudonymem, jak připomíná kvíz na konci článku.
Podle režiséra inscenace Mariána Amslera připomíná Geniální přítelkyně v mnohém proměny Československa po roce 1989. „Společnost se také potřebovala znovu konstituovat,“ upřesnil. V románu či na divadle čtenáři, potažmo diváci, sledují prostřednictvím životní cesty dvou přítelkyň z Neapole vývoj poválečné Itálie: od chudoby k ekonomickému zázraku let šedesátých, posilování moci Camorry a její vliv, proměny postavení ženy, politické boje i dozvuky fašismu.
Knihy nepotřebují autory, míní Ferrante
Elena Ferrante v rozhovoru pro The New York Times v roce 2014 podotkla, že Geniální přítelkyni považuje za svou nejnáročnější knihu. Psát ji prý bylo jako mít možnost prožít svůj život znovu. Autorka tím o sobě něco málo naznačila, její biografie i podoba jsou přesto z velké části hlavně předmětem spekulací. Neúčastní se veřejných diskusí, nepřebírá si literární ceny. Rozhovory poskytuje jen písemně a přes nakladatele jako prostředníka.
„Domnívám se, že jakmile jsou knihy napsány, nepotřebují své autory. Pokud mají co říct, dříve či později si čtenáře najdou. Pokud ne, nenajdou,“ vysvětlila Ferrante svůj postoj v dopise zaslaném vydavatelům v září 1991. Její korespondence spolu s eseji, úvahami a rozhovory vyšla (zatím ne v českém překladu) v souboru Frantumaglia: A Writer's Journey, který sama sestavila.
Literární kritik James Wood v článku pro The New Yorker v roce 2013 shrnul i na základě zveřejněných dopisů, co lze o Ferrante vyvozovat: vyrostla v Neapoli, žila určitý čas mimo Itálii, vystudovala klasickou filologii. Kromě psaní studuje, překládá a učí. Je matkou a nejspíš – v době Woodova závěru – nebyla vdaná. O moc více informací není ovšem známo ani o deset let později.
Sama Ferrante prozradila, že její pseudonym odkazuje na italskou spisovatelku Else Morante, která ji prý inspirovala nakládáním s jazykem, epičností i ženskou empatií. Svou prvotinu vydala Ferrante na začátku devadesátých let pod názvem Tíživá láska. Od té doby se také literární obec i čtenáři o pravou totožnost autorky zajímají.
Překladatelka + spisovatel = Elena Ferrante
Největší rozruch v tomto ohledu vzbudil v roce 2016 novinář Claudio Gatti, když za pravou Ferrante označil překladatelku Anitu Rajaovou, manželku spisovatele Domenica Starnoneho (jeho knihy jsou k dostání i v češtině). Podle některých teorií jsou manželé spoluautory, případně píše pouze Starnone.
Gatti si všímal podobnosti ve stylistice, zaujalo ho rovněž, že Nino je nejen jméno jedné ze zásadních postav Geniální přítelkyně, ale také rodinná přezdívka Domenica Starnoneho. Hlavně ale sledoval tok peněz a ten ho dovedl k platbám zasílaným na účet Anity Rajaové. Zarazilo ho, že honoráře překladatelky dramaticky narostly od roku 2014, tedy zhruba od doby, kdy se romány Eleny Ferrante staly celosvětovými bestsellery.
Finanční záznamy získané z anonymního zdroje ukazují, píše The New York Times, že v roce 2015 dostávala zhruba sedminásobek částky z roku 2010. Gattiho domněnku jen podpořilo zjištění, že Starnone zakoupil v Římě rozlehlý byt za cenu šplhající ke dvěma milionům dolarů.
Na Twitteru Anity Rajaové se následně objevila zpráva: „Potvrzuji. Jsem Elena Ferrante.“ Zástupci vydavatelství nicméně účet označili za podvrh. „Pokud chce někdo zůstat v ústraní, nechte ho v ústraní,“ vzkázala nakladatelka Sandra Ferriová. Gattiho odhalení vedlo ve veřejném prostoru k polemice, zda měl novinář právo zveřejnit identitu někoho, kdo si raději přeje zůstat skryt.
Profesorka z Neapole
Nešlo přitom o první pokus ukázat na někoho prstem. Ve stejný rok, o pár měsíců dříve, přišel v deníku Corriere della Sera italský romanopisec a profesor na univerzitě v Pise Marco Santagata s teorií, že profilu Eleny Ferrante nejlépe odpovídá profesorka soudobých dějin z Neapole Marcella Marmová. K analýze románů skryté autorky prý přistupoval stejně jako k rozboru antického textu. Nicméně nakladatelka Ferriová tuto variantu označila za nesmysl a odmítla ji i domnělá Elena Ferrante, tedy Marcella Marmová.
Jak dokládají dosavadní konkrétní návrhy na skutečnou Elenu Ferrante, jasno stoprocentně není ani v tom, zda Geniální přítelkyni a další díla napsal muž, či žena. Vyjadřování Ferrante svědčí spíše pro druhou možnost.
V rozhovoru pro Vanity Fair uvedla, že nakladatelství a média mají tendenci „zavírat píšící ženy do literárního gynecea“, v němž se mohou zabývat jen určitými tématy „vhodnými pro ženy“. „Umíme myslet, umíme vyprávět příběhy, umíme je psát stejně dobře, ne-li lépe než muži,“ namítá Ferrante.
Prozradila také, že do ženských postav v jejich dílech se promítá utrpení i bojovnost skutečných žen z jejího okolí. Zkušenosti ostatních pak kombinuje se svými. „Velmi introspektivně dokáže popsat všechny vnitřní pocity ženských postav, ale zároveň je tvrdá, drsná a přímá, člověk si říká, jestli opravdu není muž, který to s někým intenzivně konzultoval. Vztahově a příběhově je ale ten příběh velmi univerzální,“ přidal svůj názor režisér Anselm z divadla ABC.
Marketingový tah?
Záhada Eleny Ferrante dráždí podobně jako skrytá identita graffiti umělce Banksyho. I jemu se navzdory různým spekulacím dlouhá léta daří zůstat ve stínu svého díla, byť se to v současném světě globálního propojení a digitálních stop zdá téměř nemožné. Banksyho tvorba se prodává za miliony, knihy Ferrante jsou celosvětovými bestsellery. Její jméno figuruje v žebříčcích zásadních knih i vlivných osobností listů The Guardian či Time. Díky literárním kvalitám.
Jestli utajená identita autorky zároveň činí její dílo marketingově atraktivnější, nebylo to podle vyjádření Ferrante původním záměrem. V rozhovoru pro The New York Times říká, že chtěla, aby se knihy, které napíše, prosadily bez jejího patronátu. „Tato volba vytvořila v médiích menší polemiku, jejíž logika (…) ignoruje kvalitu díla, takže se zdá, že špatné nebo průměrné knihy někoho, kdo je známý z médií, si zaslouží větší pozornost než knihy, které mohou být kvalitnější, ale napsal je někdo, kdo nikým není,“ připouští nicméně.
Na otázku, jestli bez odpírané pozornosti neprožívá svůj literární úspěch příliš osaměle, ujišťuje, že ji naplňuje dostatečně vlastní život a úspěch svých knih raději sleduje zpovzdálí. V určité kontrole jí ovšem pseudonym nebrání. Jako scenáristka – prostřednictvím e-mailu – se podílela třeba na adaptaci Geniální přítelkyně pro televizi.
„Viděla jsem ten seriál a líbil se mi – ale myslím, že inscenace bude lepší,“ zve příznivce Eleny Ferranty do divadla ABC Beata Kaňoková. V roli Lily alternuje s Renátou Matějíčkovou, druhou z přítelkyň hraje Nina Horáková.
