„A pak usnu a vstanu,“ zpívala Zuzana Navarová ve své písni Andělská. Stejná slova se stala dvacet let po její smrti názvem inscenace, kterou Klicperovo divadlo v Hradci Králové vzdává poctu této tamní rodačce.
Duší byla Navarová básnířka. Ve svém odkazu, když 7. prosince 2004 podlehla rakovině, zanechala písňové texty, které by obstály i jako poezie. „Vždycky jsem z ní cítila vnitřní smutek, který se úplně nedá popsat, ale do jejího světa vás vtahuje,“ popisuje písně Navarové Iva Marešová, spoluautorka inscenace.
„Její texty nebyly úplně čitelné napoprvé, každý si v nich musel najít svoje, podle nálady,“ vzpomínal na Navarovou Vít Sázavský, k němuž a Zdeňku Vřešťálovi se v roce 1980 přidala do kapely Nerez jako „holka s kytarou“.
Za čtrnáct let v Nerezu vyzrála ve zpěvačku s procítěným výrazem a profilovala se jako autorka hudby a poetických textů. Přesto tuto bouřlivou éru, také plnou mejdanů, pití a kouření, později sama Navarová označila za „tápání a veliký závod po celou dobu spolupráce“.
Taková ta divná
Po rozpadu Nerezu prošla Navarová tvůrčí krizí. Nový impulz jí dala dlouholetá spolupráce s kolumbijským písničkářem a kytaristou Ivánem Gutiérrezem. S ním založila skupinu Koa, nazvanou podle tropického stromu, z něhož se vyrábějí kytary.
Psala rovněž pro jiné interprety, třeba Marii Rottrovou, produkovala album Věře Bílé a její kapele Kale, objevila písničkářku Radůzu, která tehdy hrála své songy na ulici v centru Prahy. Hudbu složila třeba i ke krátkému animovanému snímku Řeči, řeči, řeči režisérky Michaely Pavlátové, který byl v roce 1993 nominován na Oscara.
Do písní Navarové se promítalo, že vystudovala španělštinu, zpívala ale i romsky, jidiš nebo kečuánsky, tedy jazykem jihoamerických indiánů. „To, čemu se dneska říká etnická hudba, mě zajímalo vždycky. Za mého mládí se to jmenovalo folklor, nikdo to neposlouchal a já jsem byla taková ta divná, kterou to bavilo,“ vysvětlovala svůj zájem Navarová.
„Poselstvím v těchto písních je, že lidé by se navzájem měli respektovat, mít se rádi a vnímat se,“ míní herečka Lucie Andělová. Kromě ní ztvárňuje Zuzanu Navarová v Klicperově divadle ještě dalších šest hereček.
Muzika pro ni byla posláním
Při představení živě hraje dočasná kapela složená z hudebníků world music skupiny Razam a členů hradecké filharmonie. Tvůrce inscenace zajímaly ale i umělecké kořeny Navarové – začínala jako folkařka v Hradci Králové koncem sedmdesátých let.
Režisér a spoluautor Hry Pavel Khek se snažil o Navarové dozvědět co nejvíce, vyptával se na ni i lidí, kteří ji osobně znali. Písničkářku podle něho nejlépe vystihuje název jednoho jejího alba: Barvy všecky (za něž získala cenu Anděl). „Její smysl pro humor, nadhled, jakási moudrost a obrovská vnitřní síla, to je inspirativní,“ dodává Khek. Navarová před okolím tajila – nakonec prohraný – boj s vážnou nemocí.
„Mám dojem, že v životě dělám, co mi bylo určeno – muzika je moje poslání. Ostatním s ní snad ulehčuju život,“ řekla v závěru svého života.
Inscenaci A pak usnu a vstanu představí Klicperovo divadlo v několika předpremiérách. Slavnostní premiéra se ale odehraje až 11. ledna jako součást celoročního programu oslav osmistého výročí založení Hradce Králové.
Nové verze písní i na albu
Památku Zuzany Navarové připomíná u příležitosti dvacátého výročí její smrti také třeba zpěvačka Marie Puttnerová. Na albu s názvem Zelená oblaka, růžové stromy nahrála nové verze skladeb zesnulé písničkářky, ke skladbě Lajla tóv natočila i videoklip.
„Zuzana Navarová má v písních intimitu a zároveň dravou živelnost, proces byl krásný v objevování pro mě nových rovin,“ podotkla Puttnerová o přístupu ke skladbám.
