„Bylo nebylo, uprostřed léta 1940 byla povolena židovská plovárna. Hurá, židovská mládeži; našlo se místo všech možných radostí, rekreace a sportování.“ Text v jednom z dvaadvaceti čísel časopisu Klepy, který psali a četli mladí z českobudějovického koupaliště, na němž se scházeli Židé. Většina z nich se konce války nedožila. Časopis se ale podařilo dochovat a stal se základem knihy Novináři v utajení, která vznikla v Kanadě a kterou v českém překladu vydala organizace Post Bellum.
Knihu napsala Kathy Kacerová, jejíž rodiče byli českoslovenští Židé a po druhé světové válce emigrovali do Kanady.
„Obsahuje jednoduché sdělení. Jde o příběh dětí z Českých Budějovic, které se scházely u Vltavy na židovské plovárně, což bylo jediné místo, kde se mohly chovat svobodně. Tam vznikl jejich samizdatový magazín, který potají vydávaly. Jeho účelem bylo držet komunitu pohromadě a při dobré mysli, protože to byl časopis humoristický,“ uvedl ředitel pobočky Paměť národa Jižní Čechy Tomáš Trantina.
První číslo Klepů z židovského koupaliště, jak zněl celý název, naťukali redaktoři na psacím stroji. Každé číslo vycházelo jen v jednom exempláři, který koloval mezi „odběrateli“. Na konci výtisku bývaly listy s kolonkami, co o Klepech čtenáři soudí a jaká zlepšení navrhují, takže se časopis vrátil k vydavatelům se zpětnou vazbou.
Klepy se staly poměrně populární. Pojítkem autorů, čtenářů i osob, o nichž se psalo, byla plovárna. Nešlo o skutečné koupaliště. Předseda židovské obce zajistil pronájem nevelkého pozemku na břehu Vltavy pod železničním mostem, kudy vedla trať z Budějovic na Plzeň. Mladí Židé místo, kde se mohli setkávat, označili cedulí Židovská plovárna.
Prase v ortodoxní vsi i tlumiče na hubu
Časopis Klepy si vystačil ze začátku ze zásob redaktorů, brzy přibyla výzva, aby zájemci přispívali i tím, „co se plovárny přímo netýká“, ať už články, básničkami, nebo kresbami. Humor často stavěl na osobní známosti s chlapci a děvčaty, o nichž je řeč.
Česky psané Klepy začínaly humornými texty, doprovázenými fotografiemi, kresbami, kolážemi a karikaturami. Ke čtenářům se dostaly popisy humorných situací, které se staly nebo se mohly odehrát. Nechyběla sportovní rubrika o utkáních ve volejbale, kopané či informace o pingpongových turnajích. Prostor byl i na inzertní rubriku s nabídkou typu „vyměním tučný pivní bas za pěkný soprán“ nebo „koupím levné tlumiče na hubu“. Dětský koutek s křížovkami a hádankami psali židovští skauti.
„A některé příspěvky mají estetický přesah, třeba povídka Prase od Rudolfa Fürtha. Geniálně napodobuje Ivana Olbrachta a jeho povídky z Podkarpatské Rusi. Je výborně vystavěná, s překvapivou pointou,“ podotkl autor doslovu, bohemista Štěpán Balík. V krátkém příběhu vypukne v ortodoxní vesnici pozdvižení, protože Lejb Abramovič si přivezl vepře. Následně se ale vysvětlí, že růžová věc, která se natřásala na voze, byla peřina.
Prostě žít normální život
Obsah časopisu se postupem času proměnil. Stále častěji se objevovaly reportáže z pracovního nasazení, články o řemeslech, který se dospívající učili, když studovat nemohli, ale také o otázkách sionismu. Klepy vycházely každé tři týdny, od srpna 1940 do listopadu 1941, kdy nacisté zesílili diskriminaci Židů. „Lidé židovského původu museli odevzdat jízdní kola, fotoaparáty a psací stroje. Potom přestaly Klepy vycházet," uvedl Trantina.
Také plovárna se uzavřela na zimu. Jak předpokládá jeden z časopiseckých příspěvků, parafráze Ta naše plovárna hezká, zpívaná na melodii Ta naše písnička česká: „až ta zimička přijde / pak už nic nebudem mít / pak musíme najít / nějaký jiný pobyt“. V příbězích Klepů se původní píseň Karla Hašlera objevuje ještě jednou, ve vzpomínkách jednoho ze spolutvůrců, Jana Freunda. Jemu a bratrovi matka Tu naši písničku českou zpívala, když se s nimi loučila poté, co v koncentračním táboře neprošla selekcí.
Štěpána Balíka při psaní doslovu inspirovala kniha rakouského psychologa Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano, jenž sám patřil k přeživším holocaustu. „To je pro mě linka, ze které se dá pochopit, co ti kluci a holky kolem židovské plovárny a kolem Klepů dělali. Snažili se prostě žít normální život, který jim byl znemožněn. Oni řekli životu ano i přes všechny zákazy,“ míní bohemista.
Ruda Stadler časopis schoval, sám neunikl
Kniha Novináři v utajení mimo jiné zachycuje osudy dvou židovských chlapců spojených s Klepy. Redaktor Rudolf „Ruda“ Stadler do něj nejspíš sám o sobě napsal: „známý volejbalista (smečkař). Proslul svou oddávací koncesí.“
Původně studoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích, po okupaci se začal učit na cukráře. V dubnu 1942 nastoupil s rodinou na transport do Terezína, ghetto bylo jen přestupní stanicí do Osvětimi. Informace v Jihočeské vědecké knihovně o něm prozrazují, že zemřel nedlouho po svých dvacátých narozeninách na stavbě silnice u Litoměřic. Do tamních bývalých dolů se ke konci války přemisťovaly německé zbrojní továrny stále více ohrožované spojeneckými nálety. A s nimi tisíce vězňů.
Protože Ruda Stadler po povolání do transportu nevěděl, zda a kdy se vrátí, uschoval všechna čísla Klepů u někdejší hospodyně a po válce se dostaly k jeho sestře Ireně, která přežila. V současnosti jsou ve sbírkách Židovského muzea v Praze, kde si je lze i on-line prolistovat.
„Poselství je, že i ve strašně složitých dobách je možno držet spolu a čelit všem perzekucím s jasnou myslí a s humorem,“ uvedl Trantina ke knize o samizdatu Klepy. Křtila se v Kendeho vile, kdysi domě českobudějovického židovského podnikatele, po zabavení nacisty sloužila bezpečnostní složce Sicherheitspolizei. Od loňska patří vila městu a zřízeno by zde mohlo být muzeum židovských obyvatel.
John Freund z Birkenau Boys
Křest se konal ne náhodou na výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, kterým prošel i už zmíněný Jan Freund, jediný žijící spolutvůrce časopisu. „Honza Freund je mnohem lepší jeho bratra,“ stojí v časopisecké charakteristice, zatímco o jeho bratrovi Karlovi se s nadsázkou píše jako o „sígrovi, řvounovi a ,postrachu' plovárny“.
Janu Freundovi bylo dvanáct, když nastoupil do transportu směr terezínské ghetto, v Osvětimi se mu podařilo dostat mezi Birkenau Boys, jak tuto skupinu sám později nazval. Devadesát chlapců mezi třinácti a patnácti lety bylo vyčleněno „pro pomoc Říši“, což je zachránilo před plynovou komorou.
Freund přežil těžkou práci i pochody smrti. Během jednoho z přesunů, jak zaznamenala databáze Paměť národa, zahlédl z vlaku dům, v němž jeho rodina v Českých Budějovicích kdysi bydlela. Ve městě svého dětství, kde se podílel na Klepech z židovského koupaliště, se po osvobození neusadil. Využil nabídky kanadské židovské obce pro nezletilé sirotky a odstěhoval se do Toronta, kde se z Honzy stal John.
Jen málo z jeho kamarádů od Vltavy mělo takové štěstí. Poslední číslo Klepů vyšlo v listopadu 1941, o půl roku později se musela většina Židů z Českých Budějovic a okolí hlásit na deportaci. Podle Tomáše Trantiny z Paměti národa žilo před odjezdem vlaků v jihočeském městě zhruba tisíc Židů. Přežilo jich zhruba třicet.
