„Bylo nebylo, uprostřed léta 1940 byla povolena židovská plovárna. Hurá, židovská mládeži; našlo se místo všech možných radostí, rekreace a sportování.“ Text v jednom z dvaadvaceti čísel časopisu Klepy, který psali a četli mladí z českobudějovického koupaliště, na němž se scházeli Židé. Většina z nich se konce války nedožila. Časopis se ale podařilo dochovat a stal se základem knihy Novináři v utajení, která vznikla v Kanadě a kterou v českém překladu vydala organizace Post Bellum.
Klepy z židovského koupaliště. Humor jim nevzali, a tak židovští teenageři z Budějovic vydávali časopis
Knihu napsala Kathy Kacerová, jejíž rodiče byli českoslovenští Židé a po druhé světové válce emigrovali do Kanady.
„Obsahuje jednoduché sdělení. Jde o příběh dětí z Českých Budějovic, které se scházely u Vltavy na židovské plovárně, což bylo jediné místo, kde se mohly chovat svobodně. Tam vznikl jejich samizdatový magazín, který potají vydávaly. Jeho účelem bylo držet komunitu pohromadě a při dobré mysli, protože to byl časopis humoristický,“ uvedl ředitel pobočky Paměť národa Jižní Čechy Tomáš Trantina.
První číslo Klepů z židovského koupaliště, jak zněl celý název, naťukali redaktoři na psacím stroji. Každé číslo vycházelo jen v jednom exempláři, který koloval mezi „odběrateli“. Na konci výtisku bývaly listy s kolonkami, co o Klepech čtenáři soudí a jaká zlepšení navrhují, takže se časopis vrátil k vydavatelům se zpětnou vazbou.
Klepy se staly poměrně populární. Pojítkem autorů, čtenářů i osob, o nichž se psalo, byla plovárna. Nešlo o skutečné koupaliště. Předseda židovské obce zajistil pronájem nevelkého pozemku na břehu Vltavy pod železničním mostem, kudy vedla trať z Budějovic na Plzeň. Mladí Židé místo, kde se mohli setkávat, označili cedulí Židovská plovárna.
Prase v ortodoxní vsi i tlumiče na hubu
Časopis Klepy si vystačil ze začátku ze zásob redaktorů, brzy přibyla výzva, aby zájemci přispívali i tím, „co se plovárny přímo netýká“, ať už články, básničkami, nebo kresbami. Humor často stavěl na osobní známosti s chlapci a děvčaty, o nichž je řeč.
Česky psané Klepy začínaly humornými texty, doprovázenými fotografiemi, kresbami, kolážemi a karikaturami. Ke čtenářům se dostaly popisy humorných situací, které se staly nebo se mohly odehrát. Nechyběla sportovní rubrika o utkáních ve volejbale, kopané či informace o pingpongových turnajích. Prostor byl i na inzertní rubriku s nabídkou typu „vyměním tučný pivní bas za pěkný soprán“ nebo „koupím levné tlumiče na hubu“. Dětský koutek s křížovkami a hádankami psali židovští skauti.
„A některé příspěvky mají estetický přesah, třeba povídka Prase od Rudolfa Fürtha. Geniálně napodobuje Ivana Olbrachta a jeho povídky z Podkarpatské Rusi. Je výborně vystavěná, s překvapivou pointou,“ podotkl autor doslovu, bohemista Štěpán Balík. V krátkém příběhu vypukne v ortodoxní vesnici pozdvižení, protože Lejb Abramovič si přivezl vepře. Následně se ale vysvětlí, že růžová věc, která se natřásala na voze, byla peřina.
Z knihy Novináři v utajení o židovském časopise Klepy
Prostě žít normální život
Obsah časopisu se postupem času proměnil. Stále častěji se objevovaly reportáže z pracovního nasazení, články o řemeslech, který se dospívající učili, když studovat nemohli, ale také o otázkách sionismu. Klepy vycházely každé tři týdny, od srpna 1940 do listopadu 1941, kdy nacisté zesílili diskriminaci Židů. „Lidé židovského původu museli odevzdat jízdní kola, fotoaparáty a psací stroje. Potom přestaly Klepy vycházet," uvedl Trantina.
Také plovárna se uzavřela na zimu. Jak předpokládá jeden z časopiseckých příspěvků, parafráze Ta naše plovárna hezká, zpívaná na melodii Ta naše písnička česká: „až ta zimička přijde / pak už nic nebudem mít / pak musíme najít / nějaký jiný pobyt“. V příbězích Klepů se původní píseň Karla Hašlera objevuje ještě jednou, ve vzpomínkách jednoho ze spolutvůrců, Jana Freunda. Jemu a bratrovi matka Tu naši písničku českou zpívala, když se s nimi loučila poté, co v koncentračním táboře neprošla selekcí.
Štěpána Balíka při psaní doslovu inspirovala kniha rakouského psychologa Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano, jenž sám patřil k přeživším holocaustu. „To je pro mě linka, ze které se dá pochopit, co ti kluci a holky kolem židovské plovárny a kolem Klepů dělali. Snažili se prostě žít normální život, který jim byl znemožněn. Oni řekli životu ano i přes všechny zákazy,“ míní bohemista.
Ruda Stadler časopis schoval, sám neunikl
Kniha Novináři v utajení mimo jiné zachycuje osudy dvou židovských chlapců spojených s Klepy. Redaktor Rudolf „Ruda“ Stadler do něj nejspíš sám o sobě napsal: „známý volejbalista (smečkař). Proslul svou oddávací koncesí.“
Původně studoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích, po okupaci se začal učit na cukráře. V dubnu 1942 nastoupil s rodinou na transport do Terezína, ghetto bylo jen přestupní stanicí do Osvětimi. Informace v Jihočeské vědecké knihovně o něm prozrazují, že zemřel nedlouho po svých dvacátých narozeninách na stavbě silnice u Litoměřic. Do tamních bývalých dolů se ke konci války přemisťovaly německé zbrojní továrny stále více ohrožované spojeneckými nálety. A s nimi tisíce vězňů.
Kámen zmizelých pro Rudolfa Stadlera v Českých Budějovicích
Protože Ruda Stadler po povolání do transportu nevěděl, zda a kdy se vrátí, uschoval všechna čísla Klepů u někdejší hospodyně a po válce se dostaly k jeho sestře Ireně, která přežila. V současnosti jsou ve sbírkách Židovského muzea v Praze, kde si je lze i on-line prolistovat.
„Poselství je, že i ve strašně složitých dobách je možno držet spolu a čelit všem perzekucím s jasnou myslí a s humorem,“ uvedl Trantina ke knize o samizdatu Klepy. Křtila se v Kendeho vile, kdysi domě českobudějovického židovského podnikatele, po zabavení nacisty sloužila bezpečnostní složce Sicherheitspolizei. Od loňska patří vila městu a zřízeno by zde mohlo být muzeum židovských obyvatel.
John Freund z Birkenau Boys
Křest se konal ne náhodou na výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, kterým prošel i už zmíněný Jan Freund, jediný žijící spolutvůrce časopisu. „Honza Freund je mnohem lepší jeho bratra,“ stojí v časopisecké charakteristice, zatímco o jeho bratrovi Karlovi se s nadsázkou píše jako o „sígrovi, řvounovi a ,postrachu' plovárny“.
Janu Freundovi bylo dvanáct, když nastoupil do transportu směr terezínské ghetto, v Osvětimi se mu podařilo dostat mezi Birkenau Boys, jak tuto skupinu sám později nazval. Devadesát chlapců mezi třinácti a patnácti lety bylo vyčleněno „pro pomoc Říši“, což je zachránilo před plynovou komorou.
Freund přežil těžkou práci i pochody smrti. Během jednoho z přesunů, jak zaznamenala databáze Paměť národa, zahlédl z vlaku dům, v němž jeho rodina v Českých Budějovicích kdysi bydlela. Ve městě svého dětství, kde se podílel na Klepech z židovského koupaliště, se po osvobození neusadil. Využil nabídky kanadské židovské obce pro nezletilé sirotky a odstěhoval se do Toronta, kde se z Honzy stal John.
Jen málo z jeho kamarádů od Vltavy mělo takové štěstí. Poslední číslo Klepů vyšlo v listopadu 1941, o půl roku později se musela většina Židů z Českých Budějovic a okolí hlásit na deportaci. Podle Tomáše Trantiny z Paměti národa žilo před odjezdem vlaků v jihočeském městě zhruba tisíc Židů. Přežilo jich zhruba třicet.