Praha – John Freund se narodil roku 1930 v Českých Budějovicích, když mu bylo 12 let, nastoupil do transportu do Terezína a později v prosinci 1943 do Osvětimi-Birkenau. V červenci 1944 tam byl vybrán mezi 90 chlapců „pro pomoc Říši“. „Bylo to překvapení, věděli jsme, že všichni ostatní půjdou do plynu. Pak poslední den zavolali všechny chlapce mezi 13 a 15 lety. Šli jsme úplně nazí do řady a doktor Mengele šel okolo a ptal se mě: Kolik ti je let?,“ vypráví Freund. Chlapci byli rozřazeni do dvou skupin. „Nás asi devadesát zůstalo v Birkenau ještě několik měsíců, pracovali jsme, nakládali uhlí a dřevo,“ vzpomíná.
Vybraná skupina chlapců se pojmenovala „Birkenau Boys“. Všichni prošli táborem v Terezíně, byli mezi nimi ale také chlapci z Německa, Rakouska nebo Holandska. V Birkenau zůstali do konce roku 1944, pak je začali transportovat dále. „Osvobození jsem se dočkal v Bavorsku, už nás vyhodili, protože už se přiblížily armády,“ řekl Freund.
Poté chlapce čekal takzvaný pochod smrti. „Pochodovali jsme skrz lesy, tak tři čtyři dny, spali jsme tak tři čtyři hodiny denně,“ vypráví Freund. „Trávu jsme tam jedli, sníh jsme jedli,“ dodal. „Uviděli jsme tanky, nejdřív jsme si mysleli, že to jsou to německé tanky, tak jsme od nich zkoušeli utéct. Pak jsme ale viděli, že nás zvou, abychom přišli,“ popsal svou záchranu.
„Dohromady přežila zhruba polovina z těch devadesáti chlapců,“ vzpomíná Freund. V pozdější době se Birkenau Boys začali stýkat. „V roce 1990 jsme měli schůzi v Izraeli, sešlo se nás asi 17 nebo 18,“ vypráví Freund. Po válce ti, kteří přežili, sepsali své vzpomínky. „To byl můj nápad, psát paměti,“ řekl Freund a doplnil, že kniha obsahuje jak fotografie všech členů skupiny, tak i jejich vzpomínky nebo třeba povídky, ve kterých pobyt v táboře literárně zpracovali.
Takzvaný rodinný tábor vznikl v Terezíně; do Osvětimi-Březinky bylo z Terezína v září 1943 deportováno 5 000 vězňů, další následovali v prosinci 1943 a květnu 1944. V březnu 1944 bylo 3 792 vězňů zavražděno v plynových komorách, zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: na rozdíl od března 1944 však procházeli vězni selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných táborů. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1 294.
