Postkonceptuální fotograf Jiří Thýn pokračuje v dialogu s českou avantgardou. Po experimentu s kubistickou tvorbou sochaře Otty Guttfreunda se obrací k sochařce Haně Wichterlové. Právě její tvorbě věnoval výstavu Mlčení, torzo, přítomnost v pražském Domě fotografie. V budoucnu by se významná představitelka meziválečné avantgardy měla dočkat i vlastní stálé expozice. V ateliéru, kde prožila celý život.
Jiřího Thýna zajímá přítomnost Hany Wichterlové. Minulost sochařky zarůstá v opuštěném ateliéru
Od Pupenu k nekonečnu
„Dokončila všechno, co mohla udělat. Říkala: Já už žiji v nekonečnu,“ uvedla historička umění Eva Jůzlová v roce 1990 první soubornou výstavu soch Hany Wichterlové. Na přípravě výstavy se sochařka ještě podílela, v sedmaosmdesáti letech dlátem upravovala, co bylo třeba. Vernisáže se ale nedožila.
Známé jméno ji spojuje s vynálezcem kontaktních čoček, Otto Wichterle byl její mladší bratr. Hanu to ale táhlo k múzám a meditativním přesahům. Do jejího díla se promítá znalost indické filozofie a hinduistického učení i zájem o přírodu a přírodní tvary. Vším tím se vymykala dobovému kontextu.
Jiří Thýn fotí sochy, které vytvořila na konci dvacátých a třicátých let. Pro umělkyni to bylo zlomové období. Po pobytu v Paříži, kam odjela po studiích u Jana Štursy na Akademii výtvarných umění, dospěla k podstatně větší jednoduchosti.
Fotografická odezva Jiřího Thýna na sochu Pupen
Znalost francouzského sochařství se odrazila v jejím zásadním díle. Sochu Pupen vytvořila v roce 1932. Šlo o její první sochu inspirovanou rostlinou morfologií a zvětšující detail z přírody. Konkrétně pupen kohoutku lučního.
Všudypřítomné světlo
„Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je, aby člověk vystihl, co má nejvíc rád. U mě je to světlo,“ prozradila později o své tvorbě s tím, že vyjádřit světlo v plastice je těžké. „Všechno, co harmonuje se světlem a světlo vyjadřuje, to je řád a jasná, syntetická, jednotná forma se tomu jistě nejvíce přibližuje,“ vysvětlovala.
Světlo je přítomno i v tvorbě Jiřího Thýna. Práce s fotografií je na něm založena. „Podstatný je pro mě právě její symbolický podtext. Pro vznik fotografického obrazu je zásadní vztah světla a času, který by měl být v harmonii,“ říká o tomto médiu umělec.
Díla Hany Wichterlové viděl poprvé právě na fotografii – od sochařčina souseda Josefa Sudka. V Sudkových fotografiích je světlo spoluautorem. Hra se sluncem a stínem vyvolává dojem, že jeho snímky jsou záhadným obrazem.
Ze soch Hany Wichterlové se na výstavě nejčastěji objevuje Thýnova variace Portrétu Vincence Makovského, sochařčina spolužáka z AVU i souputníka při pařížském pobytu. Thýn se prostřednictvím fotografie vyjádřil také ke Kompozici, Pecce a už zmíněnému Pupenu.
Na jejich organičnost a jednoduchost reaguje prostřednictvím multiexpozic a fotogramů. S technikou, která pracuje s osvitem fotografického papíru, ale obejde se bez fotoaparátu, začal prý experimentovat v době, kdy prožíval skepsi z inflace fotografických obrazů. „Umožňuje mi používat světlo v podstatě jako tužku,“ říká. Tvrdí, že když fotografuje, je to, jako by maloval. „Snaží se zasahovat přímo do procesu vzniku fotografického díla, ale nedělá postprodukční práci,“ podotýká kurátorka Sandra Baborovská.
Jiří Thýn vede dialog se sochami Hany Wichterlové (zdroj: ČT24)
Přítomnost nadčasovosti
Sochy Hany Wichterlové k Thýnovi promlouvají čistě esteticky, proč a v jaké době vznikaly, neřeší. „Pro mě byla důležitější spíše bezprostřední atmosféra, kterou jsem měl možnost zažívat při práci. Proto je v analytickém názvu Mlčení, torzo, přítomnost obsažené slovo ‚přítomnostʻ, protože bylo důležité pro vzniku těch věcí samotných a dalo by se říct bez kontextu,“ vysvětluje.
Hanu Wichterlovou označuje za vizionářku a její vizionářství vidí v nadčasovosti. „Práce Hany Wichterlové není rozsáhlá. Je to několik málo objektů, které ale díky kompaktnosti, nadčasovosti fungují dodnes, přestože některé z nich jsou takřka sto let staré, jsou čím dál aktuálnější,“ nepochybuje.
Zahrádka paní sochařky
Ve správě Galerie hlavního města Prahy (GHMP), která Thýnovu výstavu pořádá, je také ateliér, v němž Hana Wichterlová žila, tvořila nebo cvičila jógu a v srpnu 1990 také zemřela. Domeček, už postavený jako fotografický ateliér, objevila na pražském Újezdě v polovině třicátých let a proměnila ho spolu s rozbujelou zahradou v místo, kde také vystavovala sochy. Nejen ona, ale i její životní partner Bedřich Stefan.
Tady ji a její díla fotografoval Josef Sudek (cyklus Zahrádka paní sochařky) a v ne úplně příznivých dobách navštěvoval i básník Jaroslav Seifert, dramatik Josef Topol nebo historička umění a vnučka prvního československého prezidenta Anna Masaryková.
Ateliér Hany Wichterlové
Zájem o zapadlý ateliér pod Petřínem se zvedl poté, co bývalé vedení Prahy 1 přišlo se záměrem ho prodat. Objekt nakonec převzal magistrát a rekonstrukce by se měla zhostit GHMP. V roce 2019 se mluvilo o tom, že zpřístupnění ateliéru veřejnosti zabere nejspíše několik let, mimo jiné se musí vyřešit problematický přístup k domku.
Zatím dílo Hany Wichterlové, byť interpretované pohledem Jiřího Thýna, až do začátku října zprostředkovává výstava Mlčení, torzo, přítomnost. Sochu Hany Wichterlovou umístila GHMP také do zámku Troja. Tamní dočasná výstava vybrala letos ze sbírek díla s tématem nejistoty, ohrožení a nestability.