Podobně pestrý profesionální životopis připomíná i rozsah Brunclíkových námětových zájmů. Pavel Brunclík, který v roce 1974 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze a posléze v letech 1974–1980 studoval režii a scenáristiku na katedře dokumentární tvorby FAMU a na katedře fotografie absolvoval rok mimořádného studia, aby po ukončení studia externě spolupracoval s ČST, se věnoval fotografii jako hlavnímu oboru po roce 1981. Jeho zájem obsáhl čtyři základní hlavní témata, ve kterých dosáhl až neuvěřitelného profesionálního mistrovství. Z řady výstav již poučený divák ta autorova témata samozřejmě zná – jsou to Cizí ženy, Krajiny, Geometrie nahoty a Portréty. Snad i proto autoři současné výstavy zvolili název Diverse, který má připomínat opravdovou rozmanitost.
Tady si dovolím polemizovat – vždyť se jedná vždy o krásu, eleganci, zevní přitažlivost, u řady děl i zcela zjevnou posedlost intimním kouzlem. Však také výstava Geometrie nahoty, až chladně nahlížející na krásu stavby ženského a mužského těla, extrémně zbaveného jakýchkoliv vyzývavých symbolů, a tím dostupná bez výjimky naprosto univerzálnímu masovému publiku bez rozdílu věku, pohlaví a možná i zkušenosti, svým masovým úspěchem zejména v pražském Mánesu vyrazila profesionálům z českého výstavního (skomírajícího) provozu v roce 2007 dech.
Na současnou výstavu, která samozřejmě přináší Brunclíkovu až absolutní dokonalost (a občas i určitý chlad), mohu upozornit zodpovědně ze dvou důvodů. Autor fotografuje portréty sice již od sedmdesátých let, ale zejména v období let 2009–2001, kdy vytvořil portrétní soubor 46 významných Čechů (filozofové, herci, hudebníci, lékaři, výtvarníci atp.), dosáhl nezaměnitelného mistrovství. Právě určitý zajímavý odstup, neochota dryjáčnického aranžování, úcta k portrétovanému vytváří z jeho portrétní dnes už sbírky velmi zajímavý, nadčasový materiál.
Druhá, podle mne hlavní část výstavy, jsou jeho neuvěřitelné krajiny. O jeho vztahu ke krajině a o jeho mistrovství při jejím snímání se samozřejmě ví už řadu let, také výstavy na toto téma jsou známé a oblíbené. Ale tady, ve velkých sálech v tomto konkrétním případě neutrálně pojatého Obecního domu, v patřičných formátech a při skvělém osvětlení, přímo bijí do očí Brunclíkovy neopakovatelné přednosti – vnímání krajiny jako výtvarného elementu, hraničící s posedlostí a láskou – to, co nezahrnuje do svých velkých kompozic, věnovaných lidskému tělu, to tady zazní naplno.
Jeho krajiny jsou vyzývavé, plné smyslnosti, vzrušení, nebo naopak klidu, chladu, bezčasí. Při vědomí toho, jak musí pracovat s časem, světlem, úhlem pohledu, kolik energie ho stojí stopovat místa, ze kterých on sám spoluvytváří nejkrásnější party planety, musí divák smeknout. Plout Brunclíkovými krajinami je dobrodružství mnoha smyslů, navíc ještě přidaných časových rozměrů a dispozic. Pracuje obdivuhodně s celky i detaily, se strukturami, plochami, vymyká se sledovatelnému měřítku.
A ještě jeden pohled bychom neměli zapomenout – tady si dovolím citovat Jiřího Hellera, ředitele World Webphoto Gallery: „Autorovi se daří natrvalo zachycovat tvář země. Nádhernou a syrovou zároveň. Její dnešní tvář, která již zítra nebo pozítří díky civilizaci nemusí existovat. Nemusí existovat díky chování vyspělé společnosti, jak ne vždy rozumné aktivity člověka nazýváme.“
