Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě zná své vítězné snímky. Poroty v jednotlivých sekcích ocenily třeba osudy dětí žijících v charkovském metru nebo příběh jedné z největších chorvatských loděnic.
Jihlava ocenila film Loď o zaniklých docích v Chorvatsku. V české soutěži uspěla Světloplachost
Více než 160 let z loděnice Uljanik vyplouvaly monumentální lodě. Teď se z ní stalo vrakoviště připomínající postapokalyptickou pustinu. Tak ji zachytil i režisér vítězného filmu Loď, který v ní sám pracoval. „Nabízím svůj osobní pohled s emocemi a perspektivou dělníků. Tahle cena je pro mě jako zázrak,“ říká režisér Elvis Lenić.
Malého zázraku se dočkal také Štěpán Pech. Ten zkoumal život konceptuálního umělce Jána Mančušky, který kvůli nemoci předčasně zemřel. Režisér si odnesl cenu pro nejlepší debut ve svých sedmatřiceti letech. „Je to dobrá ilustrace toho, že není nikdy pozdě začít,“ okomentoval to Pech.
Nejlepším českým snímkem je Světloplachost, která měla světovou premiéru v Benátkách. Slovenští filmaři Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík se v prvním měsíci války na Ukrajině vydali do charkovského metra, kde se schovávali obyvatelé města před útoky. Snímek ale neakcentuje přímo hrůzy války, jako spíš dětské přátelství – hry, nudu i spiklenectví ve vagonech a na nástupištích.
Syrová vyprávění
Se svým syrovým vyprávěním Moje nebe je horší než tvoje peklo uspěla Kateřina Dudová. „Ten snímek je sondou do života umělců, kteří trpí sebedestruktivními sklony. Jsou to umělci přežívající v době pozdního kapitalismu,“ míní Dudová. Film věnovala svému partnerovi a divadelnímu režisérovi Janu Kačenovi. Před čtyřmi lety mu jedovaté výpary nevratně poškodily mozek.
Trvalé následky si po útoku kyselinou odnesla i Martina Izingová, protagonistka dalšího vítězného snímku s názvem Moje nová tvář. „Pro nás je cena diváků skvělá, protože to neděláme pro porotu, ale především pro diváky,“ sdělila režisérka Jarmila Štuková.
Izingová, která po útoku oslepla, se dlouhé měsíce vypořádávala s psychickými problémy. „Musím říct, že se teď kolikrát cítím hezčí než před útokem. Pro někoho to může být paradox, ale já to tak mám. Vnímám, že je důležitější to, co vyzařuje z vnitřku, než to, co je navenek. Musela jsem se naučit mít se ráda takovou, jaká jsem,“ říká protagonistka.
Filmy jsou i online
Jedním z hostů letošního ročníku byl také pětadevadesátiletý tvůrce Václav Táborský. Ten se v šedesátých letech zasloužil o rozvoj dokumentárního stylu cinema verité v československém prostředí. Táborského snímek Čekají každou neděli je jedním z titulů, které mohli diváci na festivalu vidět. Vznikl v roce 1962 a je o dětech v dětském domově.
„Měl jsem filmy deseti-, jedenáctiminutové, ale řekl jsem v nich všechno, co jsem chtěl. Doufám. Se střihem jsem se nepáral. Dneska se točí videa pro televizi, která jsou hodinová, dvouhodinová, kdo se na to má koukat?“ ptá se Táborský.
Porota udílela ceny v celkem šesti soutěžních sekcích. V mezinárodní sekci rozdala ceny v šesti kategoriích. Tuzemská sekce má kateogorií sedm. Hned dvě ceny tu získal Satan mezi mezi námi – experimentální film o filmu Arvéd. Festival ještě tak docela nekončí. Vybrané dokumenty, třeba i ty vítězné, budou moci během následujících dvou týdnů zhlédnout akreditovaní návštěvníci online.