Na aktuální výstavě v pražském Topičově salonu se některé fotografie můžou jevit jako malba, zatímco malba má přesvědčivost fotografie. Vystavující umělci Pavel Baňka a Jan Mikulka se pohybují na hranici obou médií.
Jan Mikulka pracuje s fotkami při přípravě svých zátiší, jež maluje podle vlastních fotografických předloh. Kompozici průběžně fotí a přestavuje i několik dní. „Za jedno odpoledne udělat nejde, to by bylo příliš chaotické,“ poznamenává.
Jeho malby jsou pro diváky přesvědčivým odrazem skutečnosti, spíše než k hyperrealismu se ale Mikulka hlásí k malířství z období baroka. Tehdy výtvarníci k dosažení dokonalé perspektivy a kompozice využívali cameru obscuru, tedy předchůdce fotoaparátu.
Realita se trochu hýbe
Naopak druhý z vystavujících umělců Pavel Baňka se v posledních letech začal při tvorbě odpoutávat od záchytných bodů v realitě. K umění se dostával v šedesátých letech skrze poezii, své básně recitoval s Vladimírou Čerepkovou nebo Václavem Hrabětem také v divadle Viola, které stojí v sousedství Topičova salonu.
„Pak u mě převzala roli fotografie, přestal jsem psát a také zasahovala cenzura, takže toto médium zvítězilo,“ uvedl. Malovat fotografováním začal, když si před třiceti lety na bleším trhu na Novém Zélandu koupil levný fotoaparát, na němž šlo nastavit jen několik parametrů. „Začal jsem tedy dělat vícenásobné expozice, tím pádem vznikly fotky na pomezí, kde se realita trochu hýbe,“ dodává.
V Topičově salonu představuje mimo jiné jeden z nových fotografických souborů nazvaný Pronikání. Na stejném principu je postavená i výstava Mezi fotografií a malbou. Kurátor ji pojednal jako dvě autorské instalace, které se na jednom místě noří do sebe. K vidění je do konce roku.
