Seriály Šógun a Modrooký samuraj z období Edo nebo příběh Tokyo Vice o novinářích a jakuze v devadesátých letech. Do dávnější i nedávné historie Japonska nechalo nahlédnout v poslední době několik počinů s úspěchem u diváků i kritiků. Vzbudily větší zájem o kulturu země vycházejícího slunce? Přinejmenším Japonsko si myslí, že ano.
Jaké to je být šógun. Seriály vzbuzují zájem o Japonsko
„Velmi drahý japonský dobový seriál s titulky, jehož vrcholem je básnická soutěž,“ shrnul výkonný producent Justin Marks seriál Šógun. Přesto se tento historický epos stal nečekaným celosvětovým hitem, jehož kvality navíc stvrdily americké ceny Emmy – televizní obdoba filmových Oscarů.
Při nedělním udělování si Šógun odnesl čtrnáct sošek. V kategorii nejlepšího dramatu se stal prvním vítězem, v němž se ve velké míře mluví jinak než anglicky. Sedmdesát procent dialogů v seriálu se vedlo v japonštině, jak podtrhla i japonská vláda.
Ocenění znamená prvenství i pro japonské herce. Hirojukiho Sanadu, kterého diváci poznali jako lorda Jošiho Toranagu snažícího se vychýlit misky mocenských vah ve svůj prospěch. A Annu Sawaiovou čili seriálovou Todu Mariku, tajemnou křesťanku a šlechtičnu ze zneuctěného rodu.
Japonsko chce lákat další zahraniční produkce
Japonci rekordní úspěch na Emmy uvítali jako vítězství pro svou historii a kulturu a doklad, že je stále populárnější. Sanada označil Šóguna za „projekt snů o setkání Východu a Západu“. „Šógun mě naučil, že když lidé spolupracují, můžeme dělat zázraky,“ prohlásil. „Můžeme společně vytvořit lepší budoucnost,“ dodal vzletně.
Japonský kabinet nechce zůstat jen u mírně patetických slovních obratů, tento měsíc zřídil výbor na podporu zábavního průmyslu a tvorby. „Rádi bychom povzbudili japonské tvůrce, aby přijímali výzvy zahraničních produkcí,“ uvedl náměstek tajemníka kabinetu Hiroši Morija.
List The Japan Times napsal, že seriálový Šógun má Západu co nabídnout. Podle něj by japonské produkce měly pracovat na další tvorbě, která by šla ve stopách seriálu. „Pokud budou taková díla šířena, může to zvýšit zájem o japonskou kulturu a stát se příležitostí k přilákání zahraničních návštěvníků do Japonska,“ uvedly noviny The Japan News.
Anna Sawaiová a Hirojuki Sanadu s cenami Emmy
Od zajateckého tábora k samurajům
Seriál Šógun vychází z knihy Jamese Clavella, která se dočkala i českého překladu. Sám autor je dobrým příkladem člověka ze Západu, jehož si získala asijská kultura. Anglického spisovatele s australskými kořeny a americkým bydlištěm neobrátilo proti Asii ani věznění v japonských zajateckých táborech, kde byl držen během druhé světové války. Tamní drsné zkušenosti vytěžil v románovém debutu Král Krysa, později zfilmovaném příběhu o přátelství, svobodě a zradě v singapurské džungli.
I jeho další knihy se odehrávají převážně v Asii, konkrétně v Hongkongu nebo Japonsku. Včetně bestselleru Šógun – název označuje vojenského vládce – o Angličanovi, který se ve feudálním Japonsku stane samurajem. Skutečným předobrazem románového protagonisty Johna Blackthorna byl námořník William Adams. Ten se jako první Angličan dostal do Japonska a dotáhl to na poradce sjednotitele země Iejasua Tokugawy.
Knižní, respektive seriálový příběh se odehrává v Japonsku roku 1600. Země se ocitla na pokraji občanské války, v níž se do mocenského boje zapojí i ztroskotaný lodivod Blackthorne. První zfilmování Clavellova románu ze začátku osmdesátých let se soustředilo především na postavu ztroskotaného anglického kapitána, méně už na japonské postavy. Blackthorna hrál tehdy Richard Chamberlain (v aktuální adaptaci se jím stal Cosmo Jarvis). Tato verze si získala v USA velkou popularitu a údajně odstartovala boom zájmu o Japonsko a jeho kulturu.
Modrooká samurajka
O čtyři dekády později si nejen Japonci ocenění pro japonskou tvorbu na Emmy vykládají jako další doklad rostoucího významu země ve světové produkci. Televizní cenu získal také další dobový japonský seriál, a to za nejlepší animovaný počin. Hrdinkou Modrookého samuraje je mladá bojovnice taktéž v období Edo v 17. století odsunutá na okraj společnosti. Je hnána touhou po pomstě, přičemž neváhá jít přes mrtvoly.
Tvůrci mluví o příběhu, v němž se „Kill Bill potkává s Jentl“. Tedy jde o kombinaci členky špičkového zabijáckého komanda a mladé ženy, které se v tradiční židovské společnosti vydává za chlapce, aby mohla studovat. I v Modrookém samuraji se navíc potkává Západ a Východ – hrdinka Mizu je míšenka, přičemž svému neznámému otci může poděkovat za barvu očí a společenskou méněcennost.
Spolutvůrkyně seriálu Amber Noizumiová, která je také napůl Japonka, přiznává, že do animované hrdinky promítla své zkušenosti. Jen se nepokoušela prosadit coby bojovnice v období Edo, ale jako žena ve filmové branži.
Vizuální ztvárnění seriálu čerpá z japonského umění. Tvůrci se při vytváření podoby postav inspirovali tradičním japonským loutkovým divadlem bunraku. „Je staré více než tři sta let, loutky jsou asi metr vysoké a nejsou určeny pro děti,“ upřesnila původem čínská režisérka a producentka Jane Wuová.
Do Tokia na kurz samuraje
Streamovací platforma zároveň na svém webu doplnila seriál poměrně obšírným článkem o japonské kultuře z doby, kdy se příběh odehrává – včetně tipů na podrobnější literaturu, takže se zájemci mohou dovzdělat. Nechybí ani spojení smyšlených osudů s konkrétními místy, což usnadní plánování případné cesty po stopách seriálu.
Ostatně Japonci hlásí, že počty zahraničních turistů a jejich útraty v zemi vycházejícího slunce překonávají rekordy. Přičemž motivací ke koupi letenky jsou právě současné filmy a seriály o Japonsku.
Americké turistky si zkouší sekání mečem v Samurajském divadle v Tokiu
Podle prezidentky tokijské cestovní kanceláře Naomi Manoové mnohé návštěvníky láká zažít věci jako v době „za šógunů“. „Jsme ostrovní země a v období Edo se všechno odehrávalo v ústraní. Nyní se snažíme, aby lidé pochopili, proč něco nějak děláme nebo jakým způsobem jsme budovali naše tradice,“ podotkla.
K pochopení pomůžou třeba i kurzy samurajského meče, které si turisté mohou v Tokiu zaplatit a zkusit rozsekat pár rákosových rohoží. „Samurajové, to bylo skutečné násilí, které má svou krásnou stránku, ale také temnou, a mně se líbí, jak se obě spojují,“ vysvětlila svůj zájem o japonské umění boje s mečem nizozemská turistka. Jedna z těch, které do Japonska přivedl seriál Šógun.
Tokyo Vice pro diváky rozčarované z politiky
A nejen ten podnítil v poslední době zájem o Japonsko. Zásluhy nelze upírat ani sérii Tokyo Vice vysílané v letech 2022 až 2024 a odehrávající se před koncem milénia. Drama s kriminální zápletkou je volně založeno na zkušenostech Jakea Adelsteina, který jako první americký investigativní reportér dostal místo v prestižních japonských novinách Yomiuri Shimbun.
Případy, které seriálový Jake sleduje, ho zavedou do zločinecké sítě jakuza. Představitel Adelsteinova seriálového alter ega – americký herec Ansel Elgort – se na roli mnoho měsíců připravoval, aby své dialogy opravdu vedl v japonštině.
Celosvětový úspěch Šóguna a podobných příběhů si skutečný Adelstein vysvětluje přitažlivostí hodnot, které oslovují diváky rozčarované z politiky svých zemí. „Když vidíme zejména v Americe politiky, kteří mají dvě tváře a lžou na všechny strany, zdá se nám kultura, která si cení cti, poctivosti a věrnosti, cizí a exotická,“ míní Adelstein.
Seriál Tokyo Vice se do historie zapsal jako první velká americká produkce natáčená celá v Japonsku. Dokonce se jí podařilo překonat pověstnou nedůvěru tokijských úřadů a získat povolení pro natáčení v centru metropole.
Pozor na orientální fantasy
Kritiky nebyly ze seriálu vždycky nadšené. Především vytýkaly to, co The New York Times popsal jako „západní fetišizaci toho, jak je Japonsko cool, a představy Tokia coby nejstylovějšího doupěte hříchu na světě“.
Nicméně podle jednoho z režisérů Alana Poula zprostředkoval seriál zahraničnímu publiku Tokio jako nikdo předtím. „Japonsko bylo dosud prezentováno v populární kultuře exotizujícím způsobem, ať už šlo o historii, nebo současnost,“ uvedl pro server Deadline. „I když se zabýváme specifickými světy zločinu, policistů, novinářů a společnic, jsem velmi pyšný, pokud lidé mohou mít dojem, že získali představu, jaké to tam skutečně je,“ dodal.
Jake Adelstein s knihou Tokyo Vice
Podobné klady oceňuje The Guardian na seriálu Šógun, jemuž se prý daří vyhýbat škatulce „orientálního fantasy“. V Japonsku si proto vysloužil uznání pro respekt ke kulturním specifikům země. Sanada, který se na seriálu podílí nejen coby jeden z hlavních herců, ale i jako producent, už dříve vyjádřil naději, že tento „skvělý příběh může světu představit naši kulturu“. Mimochodem Sanada se prosadil v Hollywoodu díky filmu Poslední samuraj, jemuž jsou vyčítány stereotypy západního pohledu na Japonsko.
Co nejautentičtější vyznění v Šógunovi měli zajistit odborníci, kteří dohlíželi na správnost všeho – od slovních výrazů po vázání pásků kimona. Také herečka Anna Sawaiová mluví o „prvním skutečně autentickém a přesném“ zobrazení japonské historie, kultury i lidí.
Šógun čeká pokračování, ač původní plány takové nebyly a odvysílané díly už románovou předlohu vyčerpaly. „Máme přece historii,“ odpověděl Sanada magazínu Vanity Fair na otázku, jak chtějí tvůrci bez Clavellovy knihy pokračovat.
Tokyo Vice zůstal sice bez významnějších cen, ale dostalo se mu dobrých ohlasů od kritiky a především od diváků. Nicméně ani to nejspíš nestačilo, protože na třetí sezonu už nedošlo, byť slovy tvůrců „je ještě co vyprávět“.
Godzilla zaútočil na kina
Do zóny zájmu západních diváků popostrčily Japonsko také zářezy na Oscarech za rok 2023. Především soška za vizuální efekty pro snímek Godzilla minus jedna, který vzkřísil tradiční japonskou příšeru. Monstru, jež po ozáření děsivě zmutovalo, se postaví japonský stíhací pilot psychicky zdeptaný druhou světovou válkou. Snímek v japonské produkci se stal nečekaným hitem v amerických kinech.
„S japonskou kulturou nebylo nikdy ve světě spojeno tolik zvědavosti a obliby a díky tomuto zájmu má japonský zábavní průmysl velký potenciál znovu nabrat na síle,“ uvedla po tomto úspěchu v pokladnách pro The Hollywood Reporter Minyoung Kimová, která má v Netflixu na starosti obsah pro Asii. Za příklad, který táhne, dává vlnu zájmu o Jižní Koreu po odvysílání Hry na oliheň.
Japonsko za loňský rok navíc dostalo Oscary dva. Sošku za celovečerní animovaný film zajistil nestor tohoto žánru Hajao Mijazaki a jeho fantaskní příběh Chlapec a volavka. I tento snímek se dotýká druhé světové války – a konflikt v souvislosti s Japonskem připomněl i hlavní vítěz Oscarů, drama Oppenheimer o vývoji atomové bomby, jejíž svržení na Hirošimu a Nagasaki přineslo definitivní konec největšího světového konfliktu, ale také nezměrnou tragédii.
Seriál Šógun, zdá se, je zatím vrcholem všech těchto postupně sbíraných úspěchů. Ty navíc mají hlubší návaznost. Seriálový protagonista Sanada při přebírání Emmy pronesl mimo jiné řeč v japonštině. Poděkoval řadě tvůrců ve své vlasti, kteří vybudovali žánr dobových dramat (jidaigeki). „Vášeň a sny, které jsme po vás zdědili, překročily oceány i hranice,“ prohlásil Sanada.