V pražském divadle DISK, které je domovskou scénou DAMU, nastudovali satirickou hru U Hitlerů v kuchyni. V Městském divadle Kladno měla na jaře premiéru černá komedie Stalinův poslední western. Zmíněné kusy spojuje režie Miroslava Hanuše a humor jako prostředek, jak se vyrovnat s obavami. „Dokud se dokážeme smát, je to dobré,“ vysvětlil Hanuš v Interview ČT24, proč závažná témata rád inscenuje groteskně.
Ve hře u Hitlerů v kuchyni zpracoval dramatik Arnošt Goldflam s nadsázkou a groteskností téma, které se ho osobně dotýká – část jeho rodiny zahynula v koncentračních táborech.
„Měl jsem chuť udělat představení, které by reagovalo na to, co se kolem nás děje. Proto jsem tuhle grotesku použil jako očkování proti samozvaným vůdcům včetně neofašistických skupin,“ vysvětlil v roce 2009, kdy hru uvedlo Divadlo v Dlouhé. Jedním z hereckých představitelů Hitlera byl tehdy Miroslav Hanuš.
Nyní Goldflamův text Hanuš nastudoval jako režisér se studenty DAMU, navíc otextoval písně, které inscenaci přiblížily ke kabaretu. Generační rozpory v pohledu na látku Hanuš nevnímal. „Člověk prostě hledá téma, které rezonuje s dobou, a v této hře je téma uprchlictví, což je bohužel hodně aktuální,“ podotýká.
„Válka je a válku máme za dveřmi. A mladí lidi, které znám, to rozhodně prožívají pro tu citlivost mládí ještě hůř. Jsou vděční za to, že se těm věcem můžou vysmát, protože humor je snad jediný způsob, jak vůbec přežít život. Život je někdy docela zapeklitá věc.“
Je dobré být ostražitý
Hitler není jediným diktátorem, kterému se Hanuš letos jako divadelník věnoval. Pro Městské divadlo napsal a zrežíroval černohumornou grotesku Stalinův poslední western. Odehrává se v březnu 1953, ve chvílích, kdy Stalin umírá. Hru pro Kladno připravoval v době, kdy Putinovo Rusko napadlo Ukrajinu, politické divadlo bylo režisérovou přirozenou reakcí.
Přestože podle něho oproti velké části světa „jsme na kře“, kde se máme dobře, může se objevit nový diktátor, zvláště proto, že lidé se nemění a boj dobra se zlem je nekonečný.
„Mohli bychom zlenivět, stát se pohodlnými, cynickými. A proto si myslím, že to může být raz dva, něco se stane, přestane svítit sluníčko, začne být za dva roky hlad a někdo chytrý s knírkem nebo s něčím jiným přijde – a šup, už to drapne do rukou a jede to blbým směrem. Je vždycky dobré být ostražitý. Ona demokracie je jako život, taky to není moc lehké,“ míní.
Smysl umění vidí v katarzi, „očištění duše“, kterou díky němu lidé mohou projít. Jedno, jestli prožíváním v dramatu nebo výsměchem v komedii. „Myslím, že skoro každý má strach, že se může něco stát. Ale doufá, že dokud se tomu dokážeme smát, tak je to dobré,“ říká Miroslav Hanuš.
Uvádí příklad spisovatele Arnošta Lustiga, který byl v mládí internován v ghettu Terezín a následně prošel koncentračními tábory. „A stejně si tam lidi našli cestu k humoru, a to byli dva kroky ke smrti. Jak se tam dělal kabaret. Stejně je zvláštní ta touha přežít humorem nebo krásou,“ uzavírá.
